Cesta života

Už delší dobu, alespoň na mé poměry, jsem tady žádný příspěvek nepřidávala. Každý někdy potřebujeme čas k odpočinku, ke vzchopení se a k regeneraci. Někdy nás život zastaví, protože je to pro nás v tu chvíli nejlepší. Někdy stojíme tak dlouho, že nám to začíná být nepříjemné, chceme se pohnout dále, ale nejde to. Někdy je to však proto, abychom nabrali dostatek sil k tomu, co nás čeká. K tomu, co teprve přijde. 

Někdy se sama nestačím divit, kam mě samotnou osud vede. Hodně často bych si přála pohlédnout na svou budoucnost a vidět, že to co dělám, že to, kam jdu, někam povede. Avšak, čím více bych chtěla pohlédnout do budoucna, tím víc mi do života přichází události, okolnosti a lidé, kteří mě vrací k tomu, žít přítomným okamžikem. A že se mi to hodně často nelíbí. Ano, to je velká pravda. Někdy jsou to tvrdé rány, které nám teprve ukážou, že nejpodstatnější je tady a teď.

Když se máme změnit, mnohdy to není nebolestivý proces. Je to proces, kdy třeba bojujeme sami se sebou, se svými starými přesvědčeními a zuby nehty se zarytě držíme toho, co je nám tak dobře známé. 

Chceme vidět cestu, která je pro nás připravená a která má nějaký cíl. Avšak nakonec stejně pochopíme, že k tomu, abychom se naučili vnímat vše okolo nás, cítit vše v nás, vnímat krásu života a vlastně pochopit, proč tu jsme, musíme žít právě teď. 

Život není o tom, že budeme uvažovat, kam dospějeme za 5 nebo 10 let. Když už můžeme tento život žít, tak jej skutečně žijme. Každý den. Každý den může být pro každého z nás poslední.

Ano, život není jen růžový, přijdou období, kdy nám bude mizerně a nejraději se budeme chtít třeba zachumlat někde pod deku a nikoho nevnímat, neposlouchat a zkrátka budeme chtít, aby toto období už bylo za námi. Avšak i přes bolestné dny, kdy se cítíme zraněni, osamoceni, nebo zoufalí z toho, jak to všechno zvládneme a jestli to vůbec zvládneme, pochopíme, že tyto dny byly pro nás stejně důležité jako dny pozitivní. Těžké dny nás hodně mění, učí nás pohlížet na svět z jiného úhlu pohledu. Jsou to dny, kdy se měníme my sami. Mění se naše vnímání, chování, měníme se třeba i v celé své podstatě.

Jsi to ty, jsem to já, jsme to my, kdo procházíme neustálým koloběhem života, který nás mění. Sama jsem zažila období vyčerpání, starostí, jestli na všechno sama stačím a jak to vlastně můžu zvládnout, ještě někdy teď se tyto bloky vyplaví na povrch. Máme v sobě hodně uloženého. Někdy si myslíme, že dané věci máme zdárně zpracované a že nás už nemůžou rozhodit. Někdy je však opak pravdou. I u mě přicházejí situace, kdy chci křičet. Na povrch se vynořují věci, které jsem si myslela, že mám zdárně za sebou. 

Někdy ale právě to, jak nás život "ošlehá", vede k tomu, že se stáváme zase silnějšími a silnějšími. A to i když jsme netušili, že to ještě jde. Avšak cesty, které k naší vnitřní síle vedou, jdou někdy hodně děsivé, plné zoufalství a bolesti. Jen čas však vždy ukáže, že to, čím jsme si prošli nás zase posílilo a posunulo dál. 

Jednou velikou pravdou tohoto života je, že nejvíce se UČÍME A ROSTEME PŘES BOLEST.