Cestou necestou

Všichni jdeme určitou osobní i kolektivní cestou. V našich životech se častokrát ocitáme na životních křižovatkách a musíme si vybrat směr, kterým se vydáme. 

Někdy jsme zaslepeni tíhou událostí a tak vnímáme jen jednu možnou cestu a jeden možný směr, po kterém se lze vydat. Nevšimneme si tak množství možností, které ve skutečnosti máme k dispozici.

Na naší cestě se mnohdy cítíme tak, že stojíme uprostřed kruhu a jako jedinou možnou cestu vidíme jen právě malou výseč tohoto kruhu, která je nám zřejmá a patrná. Avšak kdybychom se podívali na celou záležitost i z jiného úhlu, z vyšší perspektivy, spatřili bychom, že nemáme jen jedinou volbu, která je našemu vnímání zřejmá. V celém kruhu se nachází mnohem více cest, než jsme si dokázali při našem soustředěném pohledu jen na jednu z nich, představit. Někdy jsou nám nabízené možnosti, kudy jít, ale my je nevnímáme, nebo vnímat nechceme. Jsme totiž silně ponořeni jen a pouze do toho, co sami "reálně" vidíme.

Naše cesty mohou být vzrušující a plné krásných událostí. Největší naší tíhou je to, že se bojíme udělat krok vpřed do neznáma. Bojíme se, zdali tam, kde uděláme krok je skutečně cesta nebo jen propast či velká hlubina. Avšak co je nejdůležitější, to je vykročit. Zkrátka jít a nebát se udělat ten první krok. Vše, co potřebujeme k dosažení našich cílů, se naučíme cestou. Užívejme si tuto cestu, i když nám může přijít nebezpečná, trnitá, jediná a třeba ani nevidíme, jestli vůbec někde vede. 

Zdál se mi sen, sen kdy jsem jela autem po obrovském jezeře (jeli jsme autem po vodě) a v tomto autě jela se mnou osoba, které ve svém životě plně věřím a důvěřuji. Tato cesta byla pro mě velmi vzrušující, ale když jsem se podívala před sebe, viděla jsem jen a jen vodu, žádnou cestu. Když jsem hleděla před sebe, vždy se mně zmocnil strach z toho, že ta cesta přece nikam nevede a prostě tam není!! Ale když jsem se podívala za sebe, viděla jsem, že ačkoliv tam také není cesta patrná, zkrátka jsme po nějaké jeli. Jeli jsme po cestě, která přestože byla pro mne neviditelná, byla tam. Ale tento sen byl úžasný v jedné věci. Když jsem se nedívala za sebe ani před sebe, koukala jsem kolem sebe a viděla jsem neskutečnou krásu, krásu okolní přírody, vln, které si jen tak plují. Tento pohled kolem mne byl neskutečně nádherný, slovy se jen těžko popisuje. Byl to pocit, kdy snad zažijete největší krásu, která kolem vás existuje. Vždy když jsem pohlédla zpátky před sebe a neviděla jsem cestu, dostala jsem opět strach.  To přesto, že jsme po jezeře stále jeli. V tom nenechat se převálcovat tímto strachem mi pomáhala i přítomnost osoby, s níž jsem autem jela. Vnímala jsem, o trošku větší pocit bezpečí. Došlo mi, že se nechci dívat před sebe, protože se mi tento pocit strachu nelíbí. Došlo mi že se chci dívat kolem sebe na tu neskutečnou krásu a jen si ji vychutnávat. Tento můj sen byl velmi silný a teprve po dvou dnech mi došlo, všechno tohle, o čem tu teď píšu.

Ano, naše sny nám dávají zprávy i z našeho podvědomí. Zprávy, na které bychom v bdělém stavu díky činnosti naší nevyčerpatelné mysli třeba ani nepřišli. Všímejme si svých snů, chtějí nám vždy něco sdělit.

Každá cesta někam vede a každá cesta nás dovede právě tam, kam má. A když se sami trošku ztratíme a nevíme kudy dál, nezoufejme. Každý náš krok někam vede, něco se stane. Něco, díky čemuž můžeme udělat další krok - ať už stejným nebo úplně jiným směrem. Rovněž na žádné cestě nejsme sami. Ať už reálně nebo i s pomocí pomocníků vyšších dimenzí.

Nebojme se vykročit na naší cestu, když ji nejsme schopni vidět. Ona tam je. A místo strachu z toho, zdali naše cesta, kterou jdeme skutečně pokračuje a někam vede, se raději kochejme tím, co po takové cestě potkáváme a vidíme. Nedovolme, aby nás náš strach převálcoval tak, že nám zcela zatemní obzory a nedovolí nám vidět svět okolo sebe.

Každý máme ve svém životě světlejší a temnější období, zvláště tehdy, pokud se v nás něco zásadního mění. Mějme sami se sebou trpělivost a buďme k sobě mírní. Vše, co potřebujeme v našem životě se nám jednou, ve správný okamžik ukáže. Do té doby se snažme si užívat každé chvíle. Neboť zjištění, že pro silné ulpívání na budoucnosti jsme zcela zapomněli vnímat přítomnost je smutné. Žijme tady a teď a hlavně na naší cestu, ať je už jakákoliv, vykročme. Ona nás zavede přesně tam, kam má.