Děti, aneb malé dítě je skryto v každém z nás

Je to už nějaká doba, kdy jsem byla dítě. Avšak je to doba, na kterou se nedá jen tak zapomenout. Už od chvíle, kdy jsme se narodili, byl každý z nás originál. Každý z nás byl jedinečným kouskem. 

Na malých dětech můžeme od nejútlejšího dětství pozorovat, jaké jsou. Jak se začíná utvářet jejich osobnost, také to, jak vnímají určité události, které se kolem nich odehrávají. 

Já, už jako malé dítě, jsem byla velice citlivá a veškeré události dějící se kolem mne jsem hodně vnímala a prožívala. Byla jsem spíš ten "posluchačský typ", který nejraději jen poslouchá, co ostatní říkají a pak si sám vyhodnocuje a analyzuje věci. Rodiče dodnes s oblibou říkají, že "kde mě posadili, tam mě taky našli". Skutečně, byla jsem pozorovatelka. Prostě všechno, co se kolem mne odehrávalo, jsem s velkou chutí sledovala. Bylo to proto, protože jsem dokázala cítit emoce ostatních a uměla jsem poznat, jak se kdo cítí, zdali ho něco trápí atd. Vše jsem pozorovala z toho důvodu, že jsem v lidech i svých vrstevnících dokázala vidět, co právě prožívají. Avšak tím, jaká jsem byla, jsem se také velmi odlišovala od svých vrstevníků. Mnozí z nich byli na rozdíl ode mě aktivní, rádi vymýšleli nové akce a plány. 

Samozřejmě, že jsem svou odlišnost dost silně vnímala. Chtěla jsem být jako ostatní. Nechtěla jsem být jen tou pozorovatelkou, která vše sleduje a říká si, co to ti lidé dělají a proč to dělají, proč je to či ono tak trápí. Chtěla jsem být stejná jako ostatní a v té době jsem to, jaká jsem, brala jako velký hendikep. I přes touhu být stejná jako ostatní mi však nešlo překonat sebe sama. Když se dnes ohlédnu zpětně na své dětství, vím, že má odlišnost byla mým darem. Dárek, který jsem však jako dítě vnímala spíše jako danajský dar. 

Dnes vím, že to, jaká jsem, bylo jen mým darem, který jsem tak dlouho odmítala přijmout. Odmítala jsem ho, protože se tolik odlišoval od okolí, v němž jsem žila. Tak moc jsem vnímala emoce ostatních, že jsem je častokrát do sebe i neúmyslně přijímala. Toto mi dělá problémy dodnes. Problém, rozlišit, které emoce jsou mé a které jsou převzaté od okolí. Protože tyto převzaté emoce a energie ostatních lidí dělají pak velkou paseku i v nás samých. Je třeba se před tímto nevědomým přejímáním i chránit, avšak k tomu někdy jindy. 

Každé dítě, které se sem rodí, je absolutně dokonalé přesně takové, jaké je. Některé děti jsou tiché a jsou třeba jako já pozorovatelé. Jiné děti jsou radostné, plné života a energie. Časem se však všechny děti mění. Mění se díky nám dospělým. Nám, kteří jim říkáme - "takhle se nechovej; koukej na to, jak se chová támhleten; tohle se nedělá a tohle není dobře; uklidni se přece" atd. A tak časem tyto děti ztrácejí ze sebe to, jaké jsou. Ztrácejí samy sebe. Snaží se jen být jako ostatní, protože to jim přece bylo vštěpováno, že je to tak správně. Děti ztrácejí své dary, které kvůli okolí a tomu, co je "dobré a co ne" zasunou v sobě někde úplně hluboko a později je jen velmi těžko opět v sobě hledají.

Neměňme děti k obrazu svému jen proto, protože věříme, že je tady určitý sociální vzorec na to, jaké mají být. Ponechme jim jejich odlišnosti, protože právě ty je dělají těmi originálními stvořeními, které se sem na Zemi narodily. Ponechme jim jejich jedinečnost a autenticitu už hlavně proto, aby později v dospělosti nemusely znovu těžce hledat samy sebe. 

Každý z nás se narodil výjimečný - ať už si to myslíte nebo ne. ANO i vy jste jedinečná/jedinečný. Nikde na zemi není osoba stejná jako vy! Žádná jiná osoba nemá životní zkušenosti jako vy a vaše osobnost.

Vydolujme ze sebe proto to malé dítě, které nikam nezmizelo, i když jsme se ho po léta snažili pečlivě uschovat. Objevme svou dětskou duši, která je tak krásně čistá a předsudky nezatížená. Jedině pak můžeme díky naším znovuobjeveným darům ukazovat ostatním i jejich dary.