Dítě 

Všimli jste si už toho, jaké děti skutečně jsou?

Ano, děti se narodí čisté, předsudky a odsudky nezatížené. Malé dítě nezajímají pomluvy - taky proč? Malé dítě nepotřebuje nejlepší a nekrásnější a nejdražší věci kolem sebe - taky proč? Malé dítě se nepotřebuje před druhým vytahovat, ukazovat, že je lepší a druhého hanit. To ho učíme až my a naše výchova. Když se malé dítě narodí, tak prvních pár let (nejméně do 3 let) věří, že vše, co se kolem něj děje je dobré a má to tak být. Toto malé dítě, taky věří všemu, co mu kdo řekne. Neví, co je to vtipkování. Taky proč by jim přece kdokoliv měl říkat obrácenou či zkreslenou pravdu. Proč? Malé děti věří, že to, co jim kdo řekne, je pravda. Tomuto věří i starší děti, než nastoupí do první třídy. Skutečnost, že svým dětem lžeme - i o úplných banalitách - je však strašlivá. Strašlivá v tom, že toto dítě tuto naší lež přijímá jako pravdu a dál s ní takto žije. Častokrát chceme lhát svým dětem proto, "abychom je uchránili", abychom jim ukázali realitu takovou, jakou bychom chtěli, aby ji viděli. Avšak k dobru dítěte to skutečně nepřispívá.

Uvedu pár malých příkladů. Dítě někde spadne a ublíží si. Proč bychom mu měli hned říkat - "to je dobré, to nic není". Jak víme, že je to pro toto dítě dobré. Dítě potřebuje projevit své pocity a emoce. To, že mu řekneme - "vždyť to nebolí" určujeme za něj jeho emoce a pocity. Říkáme mu nevědomě, že i když přece bolest cítí, tak vlastně to nic není. Dítě se tak od nás učí zadržovat veškeré pocity a emoce v sobě, neboť přece to nic není. Proč by se tak vlastně mělo nahlas projevovat, když to není žádoucí - žádoucí je přece, aby bylo ticho a nedalo na sobě své bolesti znát. Protože chceme mít přece klid, že. Toto se zapíše do jeho podvědomí a dále takto vyrůstá a táhne si tento zápis až do dospělosti. Myslím, že takto to ale nikdo z nás nechce. Nechceme v dětech potlačovat projevy jejich trápení a bolístek. Když chtějí plakat, řvát, zuřit, vztekat se - nechme je. Vím sama, že někdy je to mnohdy velmi náročné, ale jedině tak jim necháme otevřené dveře k sobě samým a svým pocitům. Samozřejmě, že nastane období, kdy i toto dítě bude na nás zkoušet, kde máme hranice a kam až muže zajít. Ale to je zcela přirozené - tady mu hranice zdravě nastavme. To dokonce musíme, pokud z dítěte nechceme mít malého nevychovance a rozmazlence, kterému je vše povoleno. Ovšem i pak, pokud už z dítěte vyroste tento "rozmazlenec" a "nevychovanec" - nehledejme chybu v něm. On za to nemůže. Když už chceme hledat někde prazáklad toho jaký je, koukněme na jeho rodiče. Přijděme proto každý z nás na zdravé hranice, které při výchově dítěti poskytneme. Přijít na tyto hranice musí ale každý z nás sám. Je to velmi individuální a říkat, kam až dítě může zajít a kam ne, nelze. A snažme se být co nejvíce trpěliví. Někdy je to velká zkouška naší trpělivosti - OBROVSKÁ,  ale přece když už dítě máme, nebuďme lhostejní. Je to fuška, ale stojí to za to.

Stejně tak je to u opačných případů - Když dítě spadne, ublíží si a začneme mu nesmírně moc projevovat útěchu a podporovat v něj pocit, že ho to přece bolí a že víme, že ho to bolí . Ještě po půl hodině, kdy by dítě dávno zapomnělo na to, že spadlo, ho budeme navracet do minulosti k tomu, že přece ten pád byl strašný a ještě znovu se ho desetkrát zeptáme, jestli ho to náhodou přece jen trošku ještě nebolí. V tomto případě zase dítěti dáváme najevo, že i přes to, co se mu stane, nemusí se snažit zvednout na nohy, protože tu pořád bude někdo, kdo to za něj udělá. To si opět zapíše do svého podvědomí a bude s tímto vyrůstat. V dospělosti tak bude jen těžko hledat sílu sám v sobě, ale bude hledat podporu a pomoc z okolí. Neoslabujme ho svou nevědomostí a svou snahou o to, bezmezně se o něj postarat.

Toto byly 2 případy extrémních  - krajních - přístupů. Nejlepší je, aby každý z nás našel pro něj a jeho dítě nejvhodnější možný střed - v dítěti nepotlačovat projevy jeho pocitů a zároveň v dítěti nepodporovat jeho nemohoucnost a slabost. Věřím, že každý z nás je schopen tento svůj střed objevit.

Jedno je však jisté, malé děti jsou "lepší" než my - ano, může to znít třeba i tvrdě, ale každý z nás byl jednou malé dítě. Malé dítě se sem nerodí s nenávistí k někomu, s odsuzováním, s neodpuštěním nebo s posuzováním, co je dobré a co ne. Není to tak, že bychom byli horší než malé děti, jen nás výchova a životni události formovaly tak, že jsme ztratili cestu, kterou jsme jako děti měli tak jasně viditelnou. Malé dítě se sem rodí božské. Vnímá svět kolem sebe plný lásky. To, jaký máme na něj vliv, má neskutečný dopad na jeho vývoj. 

Toto dítě bezmezně věří a důvěřuje svým rodičům. Dítě se dokonce cca do 3 let ztotožňuje s matkou. Ztotožňuje se s tím, že je s matkou jedna osoba. Také proto děti do těchto 3 let neumí o sobě mluvit jako o JÁ. Pro ně, žádné JÁ ještě není. Ego se ještě nedostalo do popředí. Jeho individualita ještě nebyla oddělena od celku. Když dítě o sobě v těchto letech mluví, tak neřekne "Já chci" apod. Ale řekne jméno, které ví, že k tomuto jeho tělíčku patří a dále požadavek. Např. "Martinka chce kakao". 

Když už sami často nevíme kudy dál, zkusme se podívat na ten dětský svět. Svět plný her, nadšení, radosti a hravosti. Svět, kdy se nestrachujeme ze zítřka, užíváme si tady a teď. Svět, kde žijeme přítomným okamžikem. Svět, na který jsme jako dospělí zapomněli.