Duše, srdce, rozum

Víte jaký je rozdíl mezi duší, srdcem a rozumem? Duše vidí krásu tam, kde ji rozum nevidí. A srdce je dveřmi, neboli bránou mezi duší a rozumem. Záleží pak na nás, jestli své srdce otevřeme a dovolíme našemu rozumu vidět krásy naší duše, nebo jestli z obav a strachů necháme své srdce zavřené a krásu své duše tak nemůžeme spatřit i kdybychom sebevíce chtěli. 

Ukážu vám krásný příklad. Už mnohokrát jsem tady povídala, že my všichni jsme jedno, jsme jedním. Pocit naší oddělenosti od druhých je pouhou iluzí. To, že jsme však všichni jedním neznamená, že jsme všichni stejní. Vše je dokonalým a nedokonalým zároveň. To je také definice absolutna, která toto vše utváří. 

Všichni jsme součástí jednoho celku, božství. Každý z nás je dokonalý přesně takový, jaký je. Každý z nás je jedinečný a výjimečný. Nikdo jiný není na světě stejný jako my. Přirovnám vám to k písni. Každý z nás je jedním tónem, který ve spojení s ostatními utváří píseň. Tato píseň je dokonalá, ať je jakákoliv. A říkáte si, že v této písni mohou existovat falešné tóny, které celou píseň pokazí? Zkuste to vzít z božského pohledu. A říkáte si jaký ten božský pohled je? Bůh, neboli stvořitel nás všechny stvořil. Pro něj jsme my všichni jeho děti. A teď si uvědomte, jak vy sami vnímáte své děti. Vaše děti, ať provedou, co provedou, vždy je budeme jako rodiče milovat. Když naše děti zpívají píseň, tato píseň je mnohdy plná falešných tónů, ale o to je krásnější, upřímnější, radostnější a zkrátka je v ní život sám. A to je rozdíl mezi duší a rozumem. Rozum vnímá píseň dokonalou pouze tehdy, je-li harmonická a bez falešných tónů. Duše naopak vnímá krásu písně, ať má falešných tónů kolik chce.

A teď si představte, jak se tedy díváte na své malé dítko, které si tvoří tóny z nichž vzniká píseň. Tóny různé, ne zcela harmonické a dokonalé. Jak jsem řekla, jsou mezi nimi mnohdy tóny falešné. A dělá tuto píseň zvuk falešných tónů méně dokonalou? Nikoliv. My, jako rodiče, vnímáme krásu této písně, ať zní, jak zní. A přestaneme své dítě podporovat ve zpívání a říkat mu, že je falešné a že by raději zpívat (znít) nemělo? Nikoliv, protože v něm vidíme upřímnou radost, krásu a bohatství duše, kterou do písně dává. A přesně tak nás vidí bůh. Ať jsme jacíkoliv, ať ve svém životě provedeme cokoliv, on je náš rodič, který pro nás má vždy pochopení a vždy ví, že v nás je láska. A to i když my sami ji v sobě potlačujeme, myslíme si, že si ji nezasloužíme nebo zkrátka provádíme ze strachu nehrůznější činy, které si dokážeme představit.

Mnoho lidí na základě svého dětství začne sebe posuzovat, jak dobří jsou. Na základě toho, co jim rodiče říkali v dětství, co jim říkali ti, kteří je vychovávali a formovali. Pak na základě tohoto si lidé utvoří obraz sami o sobě. Avšak na co zcela zapomenou je to, že to, kým si myslí že jsou, nejsou ve skutečnosti oni sami. Je to jen obraz jejich rodičů, příbuzných a autorit, kteří jim vštěpili o nich samotných jejich vlastní obraz. A tak tito lidé musí nastoupit dlouhou cestu životem za sebepoznáním, neboli za znovuobjevením toho, kým opravdu jsou.

A kým opravdu jsou? Na to najdou odpověď ve své duši. Duši, která je radostná, šťastná, nespoutaná a spokojená. Ale jak se k této duši dostat? K duši vede jedna cesta. A to cesta od rozumu, přes naše srdce. Co to znamená? Jediné. Znamená to, že abychom mohli opustit svůj rozum a dostat se k naší duši, potřebujeme projít bránou našeho srdce. A co když máme srdce zavřené? Pak jsme zastaveni a zůstáváme pouze ve svém rozumu. Vše, jak uvažujeme, vše, co cítíme, je rozumově vyhodnocováno. A tak je vlastně nemožné se přes naše srdce k duši dostat. A proč máme srdce zavřené? Přece proto, protože jsme v životě zažili okamžiky, kdy nás otevřenost našeho srdce velmi zranila a udělala nám šrámy, kterých se nemůžeme zbavit. A tak jsme naše srdce uzavřeli a začali vše hodnotit a posuzovat rozumem. Je to přece mnohem bezpečnější a rozhodně to tak nebolí, že.

Avšak my, jako lidé, jsme sem na svět přišli za jediným cílem. Znovu se probudit, uvědomit si a znovu se rozpomenout, kým skutečně jsme. A jak k tomuto uvědomění můžeme dojít? Jedině přes bránu našeho srce, která vede do naší duše. Duše, která nám dá odpovědi na všechny naše otázky. A proto do našeho života budou vcházet osoby, které nám budou prokazovat službu. Budou se nám snažit naše srdce otevřít. Ale toto není jen tak. Je to velmi bolestivý proces. Je to proces, který je nejbolestivějším procesem, který znám. Je to proces, kdy nás tyto ostatní duše budou doslova nutit pohlédnou na sebe skutečně takové, jací jsme. A my se budeme bránit. Budeme se bránit otevřít své srdce, protože víme, že to může hodně bolet. A tak pak jen záleží, kolik duší do našeho života bude muset přijít, abychom všechen tento strach překonali. A jak jsem už dávno zmiňovala. Vše v tomto světě je buď tvořeno z lásky nebo ze strachu. Nic jiného není. A mít otevřené srdce je skutečným projevem velké vnitřní osobní síly a odvahy. Avšak jedině tak můžeme dojít k poznání naší duše. Tedy k poznání toho, proč tu skutečně jsme, kým jsme, co je naším úkolem v tomto životě a k pochopení a přijetí života ve všech jeho barvách.

Přeji nám všem, abychom své brány k srdci co možná nejlehčeji otevřeli, tj. abychom překonali veškeré strachy, které nás do té doby nutily přijmou svět a lidi v něj pouze z hlediska našeho rozumu a naší mysli.