Ego, duše a vesmír
Každý z nás má své ego, má svou duši a všichni máme společný vesmír. Každého z nás však tyto tři prvky zcela odlišně modifikují a dělají naší osobnost výjimečnou.
Ego věří tomu, že jsme odděleni od druhých lidí a procházíme životem sami za sebe.
Duše věří tomu, že jsme všichni propojeni a proto nejsme nikdy zcela sami.
Vesmír věří tomu, že ego se začne cítit osaměle a začne naslouchat duši.
Když se naučíme rozlišovat mezi hlasem svého ega, hlasem své duše a hlasem svého ducha (vesmíru), velmi nám to pomůže při naslouchání našeho vyššího já, tedy při navrácení se k sobě samému.
Naše ego je částí nás samých, která se vnímá jako část oddělená, tedy jako "já proti nim". Naše ego, které častokrát vychází z programu strachu, je naším vnitřním kritikem, soudcem, obětí i tyranem. Ego poháněné strachem, vnímá svět jako místo nespravedlivé, nebezpečné, plné nástrah a hrozeb ztráty. Hledění na svět z pozice ega znemožňuje důvěřovat ostatním lidem, žije v minulosti a má rádo, když jsou věci těžké. Ego je přesvědčeno o tom, že potřebujeme "pracovat", abychom objevili své poslání. Co je však podstatné. Abychom mohli přežít na této planetě, potřebujeme ego. Avšak život se nám bude žít lépe, když bude naše ego sloužit volání naší duše a bude nám pomáhat toto volání duše vyslyšet.
Duše je části nás samých, kterou si neseme z jednoho života do druhého, Je naším skutečným JÁ. Duše je upřímná, veselá a představuje souhrn veškeré moudrosti, kterou jsme během jednotlivých životů nashromáždili. Duše zároveň zná naše dary, které si každý z nás s sebou nese. Každým dalším a dalším životem naše duše roste a prodělanými zkušenostmi se rozvíjí. V okamžik, kdy prožíváme tzv. temnou noc duše, neboli úplný propad na samé dno - deprese, nervové zhroucení, emoční ztrátu, psychické vyčerpání - teprve pak je umožněno našemu egu polevit jeho sevření a přiznat si, že nezná všechny odpovědi na všechny životní otázky. Teprve pak si naše ego může uvědomit, že nemůže mít celý svůj život pod kontrolou. Teprve pak se uvolní prostor, kdy můžeme vnímat naší duši, kterou jsme do té doby nevnímali nebo nechtěli slyšet.
Vesmír (duch nebo bůh - každý má svůj příměr) je součástí každého z nás a je s námi všemi propojen.
Když nasloucháme pouze své vůli - hlasu svého ega, snažíme se vlastně do detailu řídit vesmír - mít vše pod kontrolou. Tímto se bráníme přirozenému toku života. Snažíme se věci a celý život kolem sebe přizpůsobovat vlastní vůli a odmítáme vesmírnou inteligenci. Bojíme se, že nebudeme mít svůj život pod kontrolou a žijeme v prostoru "snažení se" ovlivnit věci kolem sebe. Všichni bychom měli začít důvěřovat toku života. Já sama to zkouším, a proto taky vím, že to není jen tak jednoduché, jak se může zdát. Odevzdat se zcela do proudu života a nesnažit se mít situaci pod svou kontrolou, to je pro mě jedna z největších výzev a zároveň cílů. Avšak odevzdáme-li se přirozenému toku života, náš život se promění. Po malých krůčcích budeme moci žít naplněný a autentický život. Život, který není ovlivněn strachy. Tohoto však skutečně dosáhneme jen tehdy, vzdáme-li se své osobní vůle a snahy mít vše pod kontrolou a především přestaneme-li lpět na tom, aby se vše řídilo naším egem. Teprve pak se svobodně nadechneme a pohneme.