Jako na houpačce

Jednou jsi dole, jednou nahoře...jak říká i text známé písničky. Ano asi takto to v tomto světě funguje. Ovšem každý z nás by chtěl převážně to druhé. Být stále nahoře. 

Ale co kdybychom se na to podívali jinak. Žijeme svět plný protikladů. Většinou, abychom si mohli začít vážit určitých věcí, potřebujeme nejprve zažít jejich opak. Jak bychom si mohli užívat z celého srdce úspěch, kdybychom předtím nepoznali, co je to pád. Taky stejně je to se zdravím. Dokud jsme zdraví, bereme to jako samozřejmou věc, když však o něj přijdeme, co bychom dali právě za to být zdraví. Stejně tak finance, kdo zažije pád až téměř na dno, vnímá pak finanční hojnost zcela jinak - ne jako samozřejmost.

Jsou tu protiklady, které nás učí vážit si věcí, užívat si je, radovat se z nich a být za ně šťastní. Vždyť jak bychom bez studeného poznali, co je teplé... bez smutku, co je radost... bez tmy, co je světlo.

Co tím vším mám namysli je to, že i když prožíváme období plné bolesti - tato bolest nás posouvá dál, a to právě proto, abychom si vážili věcí, které bychom do té doby třeba ani nepostřehli. Je to vše jen proces učení, který nás v našem životě někam vede a posouvá. 

A proto neházejme flintu do žita, když nám zrovna něco nejde podle plánů, protože jedině tak můžeme jít třeba jinou cestou, která v konečném výsledku pro nás bude ta nejlepší.