Každý konec má svůj nový začátek

Každý konec má svůj nový začátek. Tak to je vždy. Po tom, co něco skončí přijde něco dalšího, co už stejné nebude. Poslední 3 roky jsme vedeni k jednomu velkému konci našeho lidstva. Ke konci lpění na materiálnu, ke konci toho, že se separujeme od ostatních a ke konci toho, že si každý jedeme jen to své a sám za sebe. 

Naší podstatou je jednota. Všichni jsme jedno a přesto to pořád tak hodně lidí nevidí a není schopno přijmout. Náš pozemský vývoj do nás geneticky zapsal separaci od ostatních, hledání vlastního prospěchu a vlastních zájmů, oddělování se od ostatních a myslení si, že jsme něco víc nebo míň než ostatní. Před 3 lety začala doba, která nás postupně přivádí k přechodu. Tedy k tomu, že se máme všichni navrátit k podstatě toho, kým jsme, proč tu jsme a hlavně máme si opět uvědomit skutečné hodnoty, na kterých záleží. 

Viděli jste, co se stalo, když se tady objevil koronavirus? Jak jsme se všichni semknuli, začali jsme šít společně roušky, začali jsme si pomáhat a podporovat se. Naše osobní tužby jsme zcela přestali vnímat, zasáhla nás solidarita a pocit toho, že spolu to můžeme zvládnout. Všichni jsme šli stejnou cestou, semknuli jsme se a opět jsme uviděli hodnoty, na kterých skutečně záleží. Na lásce k bližnímu, na pomoci, podpoře, sounáležitosti a pocitu, že spolu dokážeme víc než tehdy, kdybychom se snažili o něco sami. A co se stalo po dvou letech kdy jsme si na život s omezeními tak nějak zvykli? Přestože koronavir je tu dodnes, už ho nikdo z nás neřeší jako na začátku. Naše pospolitost se opět vytratila. Zase jsme se začali zabývat sami sebou a přestali jsme vnímat sílu nás všech dohromady. Řekla bych to takto, uděláme jeden krok vpřed  - když konečně spatříme skutečné hodnoty - avšak vzápětí nás náš genetický program, který je v nás už po dlouhou historii zakódován, nás stáhne zpátky a opět uděláme krok zpět. Je náročné naše genetické kódy překonat a vydat se jiným směrem, než celé naše lidstvo kráčelo doteď (směrem materiálního světa), a proto to, co se teď bude ještě po dlouhou dobu odehrávat nás má všechny přivést k novému znovuobjevení nás samotných a naší skutečné podstaty toho kým jsme, proč tu jsme a uvědomění si toho, že nikdo kolem nás není lepší nebo horší, protože jsme všichni jedním. Pocházíme z jednoho zdroje.

A tak poté, co jsme zase po přehnání prvotní vlny koronaviru polevili a udělali krok zpátky, přišla další tsunami vlna, která má pokračovat v očistě. V naší očistě jako jednotlivců, tak jako v očistě kolektivu. Přišla válka, kterou jsme my všichni zaznamenali. A opět je tu situace, kdy se tmelíme, spojujeme, začínáme zase držet při sobě, začínáme si pomáhat, podporovat se a vyjadřovat naší kolektivní solidaritu. Opět jsme navracováni k naší skutečné podstatě a k vidění skutečných hodnot. Jsme ve věku vodnáře. Náš svět se na toto období připravoval dlouho. To jak jsme žili, jakými způsoby jsme žili, to na čem nám záleželo (uznání, peníze, zisk, hmotné statky a majetek), je zcela popřením toho kým jsme. A proto jsme teď navráceni zpátky sami k sobě a tím k nám všem. Teprve když něco ztratíme, když o něco přijdeme, poznáme skutečné hodnoty. Měli jsme všechno, co jsme si mohli z hlediska materiálna přát. Krásná auta, velké domy a byty, finančně dobrou práci. A zcela jsme nevnímali hodnoty třeba ty, jak je důležité s ostatními své životy sdílet, jak je důležité ostatní vyslechnout, naslouchat jim, vidět je a hlavně je slyšet. Slyšeli jsme vůbec své děti? Častokrát ne. Děti přijdou domů a chtějí se s námi pobavit, chtějí nám popovídat o tom, jak se měli, co dělali, co zažili, co jim kdo provedl atd. Avšak co my uděláme? Řekneme jim, že teď nemáme čas, že ještě někdo musíme dodělat, dopracovat, uklidit, nebo si jít zacvičit a zkrátka jim řekneme, že nám to řeknou později. A jaké jsou dnešní děti? Takové, že už za námi ani se svými starostmi ani úspěchy nechodí. Vzdaly to. Raději sednou k počítači, kde si virtuálně se svými virtuálními kamarády sdělí své pocity a zážitky. Pocit oddělenosti dosáhl svého vrcholu. Už snad nemůžeme být víc oddělení, než jsme teď. A proto všechno, co se teď děje, koronavir, válka, a kdo ví co přijde ještě, má svůj velký cíl. Navrátit nás k našim skutečným hodnotám a skutečné podstatě nás samých. K vnímání a šíření lásky. A někdy se toto musí dít velmi údernou formou, abychom procitli. Neplatilo na nás, když jsme měli sami možnost poznat skutečné hodnoty a když jsme měli možnost volby. Tak nastal silně očistný čas, kdy budeme nuceni ke změně. Kdo ji přijmout chtít nebude, jehož duše se nebude chtít navrátit ke své skutečné podstatě, dál pokračovat nebude. 

Vidím jiný rozměr toho všeho, co se tady v na planetě teď děje. A brzy ho uvidí víc a víc lidí. Víc lidí pochopí, že materiální svět není vše. Že lpění na egu nikam nevede. Bude to ještě dlouhá cesta. Celá 20. léta tohoto století budou o očistě. Věk vodnáře nás má navrátit k rovnováze. K rovnováze mezi hodnotami duchovními a materiálními. Navíc celá dvacátá léta jsou roky plné dvojek - roky nastolující rovnovážný stav (stejně tak, jak na miskách vah). A proto se budou dít věci, z nichž může mít hodně lidí strach. A to především proto, protože uvidí, že vše je bořeno a navíc nikdo neuvidí, jak to vše bude pokračovat a co bude následovat. Budeme se učit žít stále víc a víc přítomným okamžikem. Vnímat to, že máme být vděční za tady a teď a ne uvažovat co bude zítra. Tyto budoucí úvahy vedou jen k jednomu - ke strachu. A ten je tím, kdo nás drží stále v minulosti na lpění toho, co bylo. Když budeme mít strach, náš posun do "nového světa" bude trvat mnohem déle. Očistné události na planetě budou muset být důraznější a razantnější. Však to vidíte i v "nelidském živote". Přírodní živly, které tady poslední roky jsou, mají taky svůj důvod. Vichřice, velmi silné povětrnostní podmínky, které trvají i několik dní, povodně atd. Vše nás má upozornit na to, že nemůžeme vést naše životy dál v té formě, v jaké jsme je dosud vedli. Vše se nás snaží ze všech sil očistit. Pokud věříte v duchovní svět, co nejčastěji se s ním spojujte - a když nevíte jak, stačí pobytem v přírodě a jejím vnímáním. Vnímáním toho, co cítíme a proč to cítíme. 

Jednou se dostaneme k našim skutečným hodnotám, jednou bude muset materiální svět v té formě, jaký ho známe doteď, zaniknout. Je jen na nás, jestli budeme muset jít ještě dlouhou cestou - neboť budeme žít neustále ve strachu - anebo na sobě zapracujeme, přijmeme se s láskou a hlavně naše okolí přijmeme s láskou a pochopením.