Když ani smrt nás nespojí

Zemřela mi včera blízká osoba, člen mé rodiny. Vlastně se už nějakou dobu vědělo, že tento konec nejspíš dříve či později přijde. Tato osoba většinu svého života rozlišovala a hodnotila jednotlivé lidi z hlediska jejich činů, přesto můžu říct, že měla všechny i tak ráda. 

Její život a způsob nazírání na svět však dokázal některé členy rodiny postavit proti sobě. Tito členové rodiny spolu přestali komunikovat, stýkat se, a vlastně být si navzájem rodinou. 

Co je však nejdůležitější na tom všem pochopit. Úkolem této mé osoby bylo jediné. Naučit členy naší rodiny spolu vzájemně komunikovat a i přes veškeré neshody, přes veškerou pýchu a vzájemné nepochopení sobě navzájem, naučit tyto lidi odhodit výplody ega stranou a podívat se na život z jiného úhlu pohledu - z pohledu toho druhého. Protože jedině tak je možné pochopit činy druhého - když si představíme sami sebe v jeho roli. Teprve pak může pochopit proč dělal, co dělal, proč konal jak konal či proč si myslel, co si myslel. 

Tento zemřelý člen naší rodiny, který tady byl a kterého někteří dlouho brali spíš jako přítěž, měl ve svém životě velké poslání. Přes vše, co dělal, přes vše čím dokázal ostatní poštvat proti sobě či proti ostatním členům rodiny navzájem, tak přesně tento člen rodiny měl naučit nás ostatní síle stmelení se. Měl nás naučit tomu, jak se vzájemně chápat a uvědomit si, že každý člověk má právo být přesně takový, jaký je, že každý z nás dělá v tu kterou chvíli to nejlepší, co zrovna dokáže. Že ať děláme, co děláme, všichni se snažíme konat v danou chvíli nejlépe, jak umíme. 

Mnoho lidí, které máme takto v našich životech, nás  učí. Mnoho lidí nám vstupuje do života za jediným účelem - dělat nás láskyplnějšími. To, jak nám pak "hází klacky" pod nohy a jaké útrapy nám způsobují je za účelem jediného - udělat nás lepšími. Lepšími ve smyslu naučení se mít pochopení, naučení se odpouštět, naučení se překonání vlastních stínů - vlastního silného ega. 

Mnoho lidí odsuzují, nemají rádi či dokonce nesnáší právě ty osoby, které jim v životě dělají těžkosti. Avšak neuvědomují si, že právě tyto osoby jsou na duchovní úrovni jejími nejlepšími kamarády a největšími přáteli, protože si na sebe vzali tuto nelehkou úlohu. Vzali si ji na sebe proto, aby nám pomohli, přes to všechno nepříjemné, co se nám děje, otevřít svá srdce a aby nás naučili, že i přes vše, co se nám může v životě stát, nejdůležitější je mít pochopení a neodsuzovat.

Nejsmutnější na tom jen je to, že někteří i přes vše, co je doslova nutí k tomu mít pochopení pro ostatní, že i přes vše, co je tlačí k tomu odpustit, se stále brání a tvrdě si stojí za svým - za egem a jeho výplody uraženosti, ukřivděnosti a odsuzování. Častokrát se neochota změnit se, neochota změnit nazírání na svět a na ostatní, projevuje právě nemocemi a nehodami. Tyto nemoci či nehody nám ukazují, že jdeme špatným směrem. Ale když se ani tak nechce člověk měnit, tyto nemoci jen sílí a nehod jen přibývá a vše tak jen zdůrazňuje potřebu konat jinak.

Chtěla bych tímto moc poděkovat osobě, mé zemřelé příbuzné, která tady konala velkou úlohu, mající nás ostatní naučit lásky k sobě navzájem. Chtěla bych této osobě poděkovat moc za vše, co v tomto životě pro nás udělala. A ať jsi právě teď kdekoliv, děkuju ti a mám tě moc ráda:-). Tvá Jana