Lidé jako my, tak otevřeme oči!

Díky své nové práci jsem se mohla nedávno podívat do míst, do kterých se běžně jen tak nedostaneme. Mohla jsem navštívit středisko pro osoby s duševním onemocněním. Mnoho z nás, kteří se s duševním onemocněním nesetkali ať už u sebe nebo svých blízkých, si jen stěží dokáže představit, jaký je život takového člověka. 

Měla jsem možnost poznat tyto lidi, o nichž si častokrát okolí nemyslí zrovna nejpozitivnější věci či dokonce mají vůči nim předsudky. Mohla jsem se s některými z nich seznámit. Díky lidem, kteří se o tyto osoby starají a díky těmto osobám samotným jsem mohla pochopit jednu důležitou věc. Lidé s duševním onemocněním se vůbec neliší od ostatních, od lidí zdravých. Vážou se k nim velmi silné životní příběhy. Stejně tak, jako ke každému z nás. Každý z nás je totiž jedinečný a má potenciál pro velké věci. Někteří se ho však v sobě třeba doslova bojí objevit, protože neví, jak by s ním měli nakládat, druzí se ho stále objevit snaží, místo toho, aby si všimli že o něm dávno vědí.

Každý člověk něco umí, je šikovný v určité věci a může dalšímu pomoci. V tomto středisku jsem se seznámila s jednou paní. Byla velmi veselá, ráda si povídá a věří, že se ve středisku ocitla právě proto, protože její maminka a tatínek umřeli a nemá se tak o ní kdo postarat. Přestože je jí přes 50 let, vyzařuje z ní pozitivita a optimismus, který by ji každý člověk (bez duševního onemocnění) mohl klidně i závidět. Tato paní se potýká se schizofrenií a jedinou pomocí, která ji celý život držela nad vodou bylo vyšívání, ke kterému ji překvapivě přivedl její tatínek. Díky této činnosti se dokázala odreagovat a změnit své myšlení. Dokázala se soustředit na něco zcela jiného než na svou bloudící mysl. A díky tomu, co jsem měla možnost vidět, můžu zcela upřímně říci, že je ve vyšívání FAKT dobrá. Stejně tak další paní, která si dokáže i přes nepřízeň osudu zachovat stále úsměv na tváři. Tito lidé by nás mohli v mnohém učit. Častokrát si totiž děláme starosti a obavy z věcí, které jsou zcela banální a nepodstatné. Teprve až nám do života zasáhne blesk, který ho zcela převrátí vzhůru nohama, máme jedinečnou možnost se na náš život podívat z jiné perspektivy. Z jiného úhlu pohledu. Teprve pak můžeme pochopit, že to, jak jsem do té doby smýšleli, to jak jsem se do té doby chovali a to, jakým způsobem jsme vedli naše životy, bylo zcela nesmyslné ba přímo nepochopitelné.

Ale každý z nás se tady vyvíjí, každý z nás se v životě posouvá dál a roste. Díky těmto zkušenostem můžeme změnit myšlení, můžeme změnit podvědomé vzorce chování a můžeme se posunout na cestu, která nám bude konečně dávat smysl.

Co je ještě důležité dodat. I když si to třeba ani nemyslíme, lidé s duševním onemocněním si uvědomují, že jsou závislí na jiných lidech. Ano, někteří toho dokáží využívat, ale to dokáže kdekdo. I ten, kdo duševním onemocněním netrpí, ba naopak může být ještě mnohem drsnější. Avšak tito lidé, kteří si svou závislost na jiných uvědomují, dokáží být i nesmírně vděční za pomoc, která je jim poskytována. Tito lidé si dokáží uvědomit, že nebýt ostatních, byli by ztraceni. A proto je třeba také poděkovat nejen všem pečujícím osobám, ale také všem dobrovolníkům, kteří ve svých volných chvílích jsou stále ochotni se jen z vlastního dobrého srdce účastnit pomoci nejrůznějším skupinám osob. V této době si každý z nás může lehce uvědomit, jak je nezbytné nezavírat před lidmi, kteří nejsou zrovna stejní jako my, oči. Jak je důležité být otevřený a nebát se vidět dál, než za svůj vlastní obzor.  Proto jsme taky tady. Ne abychom si jako děti dělali bábovičky jen na svém písečku a stavěli své vlastí hrady, o které se za každou cenu nechceme dělit. Ale abychom se o své dary a o své možnosti dokázali i zcela nezištně s ostatními podělit. Protože k čemu nám pak naše dary jsou, když je nemůžeme sdílet.