Mít rád

"Mám tě ráda, tak proč si toho nevážíš? Proč to nevidíš? Dělám pro tebe první poslední, ale co ty děláš pro mě? Nic. Můžu se přetrhnout, ale tobě je to všechno jedno!" 

Taková slovní spojení možná zažil každý z nás. Někteří je však dokázali říci nahlas, jiní jen tiše promítají nejrůznější scénáře ve své hlavě. Jedno je ale společné. Touha po lásce. Touha po tom, být pro někoho ten nejlepší, touha po tom být někým milován, touha po tom, aby si nás lidé vážili, touha po to být respektován atd.

Všechny tyto tužby spojuje jeden nepříjemný element. Nevážíme si totiž sami sebe. Nevážíme si sebe a odsouváme se na druhou kolej. Proč? Protože si nevěříme a potřebujeme k tomu někoho, kdo nám ukáže nás samotné tak skvělými, jako bychom chtěli být. Avšak to se nestane. 

Ostatní lidé nám nikdy nemůžou dát to, co chceme a po čem nejvíc toužíme (jednou všichni přijdeme na to, že toto si můžeme dát jen my sami). Tito lidé mohou být pouze našimi učiteli životem a díky jejich neustále opakujícím se lekcím snad jednou pochopíme, co nám celý život zrcadlili. Zrcadlili nám to, že nejsme schopni milovat sami sebe. A proto např. jsme od nich nikdy neslyšeli to, co bychom chtěli. Proto jsme nikdy od nich nedostali to, co jsme očekávali. Tito lidé v nás mají vzbudit nakonec jen uvědomění o své vlastní lásce, síle, hodnotě, úctě k sobě samému atd.

Nikdy nemůžeme po někom chtít, ať nás miluje a mít pak vědomí o tom, že jsme milováni. Nikdy nemůžeme po někom chtít, ať nás respektuje, když toho nejsme schopni sami u sebe. Nikdy nemůžeme chtít po druhých ať si nás váží, když si nejsme schopni vážit sami sebe. Naše tužby jsou tak jen naše přání, které však nedostaneme, pokud sami nezměníme přístup k sobě samým.

Jak můžeme chtít neustále někomu pomáhat, když nejsme schopni v první řadě pomoci sobě. Jak můžeme neustále chtít od někoho pozornost, když sami se sebou nevydržíme. Takových otázek je více než dost. 

Jedno však je jisté, pokud si začneme vážit sami sebe, a to i se všemi našimi "nedokonalostmi", můžeme pomoci i ostatním.

Znám hodně lidí, kteří zastávají názor - "na mě už nesejde, důležité je, ať jsou ostatní šťastní" nebo - "je přece už jedno, co bude se mnou, ale důležité je, co bude s vámi" atd. Tito lidé však nepochopili jedno. Jak můžou chtít pomoci ostatním, když nejsou schopni pomoci sami sobě? Jak mohou rozdávat skutečnou lásku, když nejsou schopni mít rádi sami sebe? Jak můžou vyžadovat po druhých určité chování, když sami nejsou ochotni se změnit. Vždyť je to přece nemožné. Nemůžete se rozdávat, když nemáte úctu k sobě samému. Každá bytost je jedinečná a každá bytost je dokonalá přesně taková jaká je. Abychom však viděli krásu ostatních a dali jim ji pocítit, musíme začít u sebe. Ano, můžete to brát jako největší výzvu, neboť to s našimi "porouchanými" srdci není vůbec jednoduché.

Mnoho lidí považuje zaměření se v první řadě na sebe sama za sobectví - avšak není sobecké vyžadovat (a neustále doufat), že od druhých dostaneme jejich lásku, respekt a úctu, abychom se mohli cítit líp? Abychom dostali od druhých něco, co si sami nejsme schopni dát? Když si nejsme schopni vážit sami sebe? Ano je to právě naopak. Nejvíc nesobecká věc, je mít rád sám sebe - neboť pak právě od nikoho nic neočekáváte a nevyžadujete. Protože již věříte sami v sebe.

Proto zaměřme se nejprve na sebe - na "vyléčení sebe sama". Teprve když objevíme lásku k sobě samému, když objevíme, že to, jací jsme, je skutečně krásné, tak teprve pak můžeme rozdávat i lásku ostatním, svítit jim na cestu a pomáhat jim.