Mít věci pod Kontrolou

Mít věci pod kontrolou. Tak to je můj příběh. Dnes a denně můžeme vidět tento svět, jak je (řekli bychom) vzhůru nohama. Ženy se snaží být pracovně výkonnější, snaží se ustát tlak společnosti, který je jim dnes a denně vštěpován. Muži naopak ztrácí svou mužnost, někdo by řekl, že jsou "ženštější". Ano. dnes a denně můžeme vidět, jak se ženy potí s rýčem a lopatou a muži obstarávají "domácnost". Proč tomu tak je? 

Tento svět, v němž žijeme se zcela odvrátil od své přirozenosti. Ženy se stávají muži. Ano, vizuálně vypadají stále jako ženy, ale kým ve skutečnosti jsou? Muži sice vypadají, jako muži, ale co ve skutečnosti dělají?

Doba došla tak daleko, že ženy vnímají nějakou potřebu kariérního růstu a honbu za výkonem. Proč tomu tak však je? Je to tlak médií a společnosti, která nám vštěpují obraz o nás samých. Obraz o tom, jací jsme a kým bychom měli být. Srovnávají nás, že je někdo lepší a někdo horší. A samozřejmě nikdo nechce být horší než ten druhý, a tak se honí za výkonem, jen aby nebyl horší než ten druhý. 

Zcela jsme zapomněli na to, kým skutečně jsme. Ženy zapomněly na to být ženami a muži zapomněli na to být skutečnými muži. Žena tvoří domov, jeho teplo, je kreativní a svou tvořivost dává do všech záležitostí. Muži jdou naopak za svými cíly, mají tah na branku a zajišťují základní potřeby. Ano někdo by možná řekl - "archaická doba", avšak takto jsme byli stvořeni a v dnešním světě jsme na to tak jednoduše zapomněli. 

Proč tomu tak ale je. My ženy chceme být stejně dobré, jako muži. Někdo nás naučil hodnotit náš výkon a vštěpil nám, že záleží na tom, jak jsme úspěšní a dobří, kolik titulů máme a co umíme. Materiální svět zcela ovládl tuto planetu a nás lidi. Otcové z nás chtěli mít syny, jako pokračovatele rodu a nositele stejných jmen. A co když jsme se jako synové nenarodili? Ženský princip v nás nebyl podpořen, naopak, byly jsme nuceny chtít se vyrovnat mužům, vždyť je to tak zjevné. Naši otcové z nás chtěli mít syny, víme to. A o to horší to možná je. Pak mnoho z nás chce, aby ho rodič miloval i v případě, že není tím, kým on chtěl, aby byl. A tak nastává snaha chtít být stejně dobrý jako muž. A dokázat tím, že to, že jsme ženami, není nic horšího. Že to neznamená, že jsme slabší, nesamostatnější a méně schopnější a méně výkonnější. 

I můj případ je ten, že jsem na sebe během života přebrala hodně mužské energie. Snaha vyrovnat se mužům, snaha dokázat, že jsem dost dobrá, i když ostatní mi šance nemusí dávat. Zkrátka touha po uznání, že to kým jsem je stejně dobré a o nic horší než to, kým nejsem mě hoooodně dlouhou dobu, prakticky až do dnes, ovládala. 

Aby to nebylo jen tak, má životní cesta mě dále vedla tím způsobem, že jsem se nakonec musela nějak postarat sama o sebe a svou "útlou" rodinu. Ještě víc se tak u mě umocnil pocit, že na všechno musím stačit sama...že vše zvládnu sama, že musím zajistit obživu, bydlení, úhradu všech poplatků a měsíčních nákladů.....stále víc a víc jsem byla "nucena" pochopit, že i sama to vše zvládnu, že zkrátka nic není nemožné.....a že se jen tak z něčeho složit nemůžu, protože prostě není, kdo by se místo mě o "zbytek" postaral. Ano, sama jsem si nastavila obraz supermanní ženy, která všechno dokáže a nepotřebuje nikoho, kdo by jí s čímkoliv pomohl. K tomu, abych tohoto obrazu alespoň trošku dosáhla, jsem však chtěla mít vše pod kontrolou. Chtěla jsem vědět, co se bude dělat tehdy a tehdy, co je třeba zrovna obstarat a co zase ne, stanovit si řád, že věci půjdou přesně tak a tak, protože kdyby šly jinak, rozhodilo by to můj plán, který bych pak o to hůř dávala zase dohromady. A tak to se mnou šlo a jde po většinu mého života. Mužský princip - tj., mít věci pod kontrolou a jít na výkon, ve mě byl hodně zarytě uložen. 

Poslední dobou s tím, jak se celý svět mění, se však i mi naskýtají situace, které mě doslova "ničí". Ničí mé staré já. Touha po tom mít vše pod kontrolou je nuceným způsobem bořena. Dennodenně se mi stávají věci, díky nimž musím změnit všechny své plány, vše co bych chtěla a co jsem si připravovala. Každý den pro mě začíná být neuvěřitelně nepředstavitelný v tom, že vidím, že to, co si naplánuju, je něčím zbořeno. A tak se každý den učím nelpět na plánech a nelpět na tom mít věci pod kontrolou. Je to drsný proces, protože cesta, kterou se to děje, není vůbec dobrovolná a z mé vlastní vůle. Avšak nechceme-li se měnit dobrovolně my sami, životní okolnosti nás k tomu stejně dotlačí. A tak jsme my ženy postupně nucené navrátit se k nám samotným, k naší skutečné podstatě a hlavně k vnímání naši jedinečné a výjimečné ženskosti.