Naše vztahy ke všemu a všem určují to, kým jsme

Kdo jsme? Kým jsme? Odpovědi na tyto otázky dostaneme jedině ze spojení s ostatními kolem nás. My sami vědomí o sobě neutváříme. To je utvářeno naším okolím a prostředím, v němž žijeme. Vztahy s ostatními jsou velmi důležité. A proč? Protože jedině v jejich přítomnosti dokážeme poznat sami sebe a navrátit se k sobě. 

A pro lepší vysvětlení zase užiju příkladu. Představ si bílou kulatou místnost. Bez rohů a bez jakýchkoliv předmětů a zvuků, které by v ní byly. Není v ní nic. Je to jen bílá místnost, v níž jsi. A teď si představ, že jsi v této místnosti nějakou dobu. Jak se budeš cítit? Kolem tebe nebude absolutně nikdo a nic. Jak dlouho si myslíš, že si budeš uvědomovat to, kým skutečně jsi?.....No moc dlouho ne. Sice bys věděl, že existuješ, ale nic bys o sobě nevěděl. Nevěděli bys, jestli jsi vysoký nebo malý, jestli jsi hubený nebo při těle, jestli je barva tvých vlasů hnědá nebi blonďatá, jestli se dokážeš z něčeho radovat nebo z něčeho smutnit. Vlastně se dá říci, že bys o sobě nic nevěděl. Tvá mysl, která je tu od toho, aby zpracovávala vjemy, by neměla nic na práci. A jakmile tvá mysl přestane pracovat, přestaneš existovat - neboli tedy přestaneš si uvědomovat sám sebe.

Jak asi poznáš, že jsi zlý? Že jsi hodný? Že jsi silný nebo že jsi slabý? To zkrátka v této místnosti nepoznáš. A teď si představ, že se v této místnosti objeví tečka. Objeví se tento bod, díky kterému zažehne tvá mysl činnost. Začneš vnímat, že existuješ, protože uvidíš, že ty jsi tady a tečka je tamhle, uvědomíš si tedy prostor. Taky začneš porovnávat velikost - tečka je maličká a ty jsi proti ní veliký. Objev této tečky ti navrátí pocit vlastního já. Představ si, že se v místnosti postupně začnou objevovat další věci a ty tak začneš rozšiřovat svou představu o sobě. Uvidíš, že nejsi například tak tvrdý, drsný, ale zase ne ani tak měkký či hebký. A tak ti to konečně dojde. 

Teprve v přítomnosti něčeho a někoho jiného můžeš poznat sám sebe.

Naše myšlení je tvoření. Myšlením vytváříme svou realitu. Pokud naše mysl nedostane údaje a podněty, nemůže tvořit. Ale víš, co je celkem paradox? Že často v okamžicích hlubokého poznání se vzdáváme svého myšlení.

A víš, co je největší výzva? Někdy zkusit fakt nemyslet a jen skutečně být. V těchto okamžicích k nám do života přichází nejhlubší poznání - je to tím, že bytí je stav našeho vědomí, zatímco myšlení je tvůrčí proces.

Možná je to pro tebe nesrozumitelné. Zkusím to ještě jednou. Když tvá mysl pracuje, tvoří. Když myslíš, tvoříš. A teď otázka. Půjdeš delší cestou a budeš se snažit řešení nějaké situace vymyslet nebo zkrátka si toto řešení uvědomíš? Často tomu říkáme intuice, naše pocity. Avšak je na nás samotných, jak moc je necháme k nám promlouvat a jestli je vůbec uposlechneme.

To, že většina z nás tvoří myšlením je prostý fakt. Avšak je to strašně dlouhá a pomalá cesta. Jak jsem uvedla nahoře - naše mysl musí mít údaje, aby mohla tvořit.

Navíc vše bylo dávno utvořeno, vše existuje v tomto okamžiku - i když chápu, že někdo to nemusí zrovna pochopit. Každopádně, jaká je nejrychlejší cesta tvoření? Vnímat své pocity. Pocity jsou jazykem duše. Naše pocity nám říkají vždy přesně to, kým jsme. Máš pocit, že jsi naštvaný? Tak hurá, víš, co jsi - jsi naštvaný. A tímto uvědoměním si toho, co jsi, můžeš změnit sebe na toho, kým chceš být. Ano toto je škola uvědomování si svých pocitů (intuice) a díky tomuto se můžeš rozhodnout být jiným, takovým, jakým chceš být. Takže uvědomíš si svůj pocit naštvání, ale víš, že chceš být radostný, tak se pro to zkrátka rozhodneš.  To co cítíš je reakce na to, kým v daním okamžiku jsi. A toto ovládat můžeš.

A takto si my lidé utváříme své reality. Je na nás, jakou realitu si chceme vytvořit a ve které chceme žít. My sami si určujeme, co pro nás něco znamená. My sami tomu dáváme smysl.

Pokud žijeme ve své mysli, také si utváříme realitu, jen mnohem pomaleji. A uvědomme si, že jestliže jsme si vytvořili realitu, která se nám nelíbí, přestaňme o ní přemýšlet!!! ;-). 

Nic není zlé, dokud si to nemyslíme!!!!!!