Otevřeme se

Když jsme jako malé děti přišli na svět, nic nás netrápilo. Zprvu nás vůbec nezajímalo, co si kdo o nás myslí. Nezajímalo nás, jak bychom se měli chovat, co bychom měli dělat. Vnímali jsme zkrátka svět takový, jaký je, ve všech jeho nepodmíněných barvách. Teprve spolu s tím, jak jsme rostli, začali jsme více vnímat i ostatní lidi, začali jsme vnímat, co si kdo myslí a co říká. Jako první jsme začali vnímat a poslouchat své rodiče. Později učitele, kamarády, ostatní členy rodiny. To, co nám tito lidé říkali, nás formovalo. Buď jsme jejich názory přebírali, protože přece, kdo by mohl vědět něco lepšího, než zrovna ta či ona osoba, anebo jsme jejich názory odmítali, protože nebyly v souladu s tím, o čem jsme byli přesvědčeni.

Otevřenost a lehkost bytí dítěte se však s přibývajícím věkem ztratila. Začali jsme na svět pohlížet jinýma očima. Už jsme na něj nepohlíželi jako na místo plné zázraků a krásných věcí. Už jsme začínali přistupovat k tomu, co vidíme nebo slyšíme z pozice rozumu, který nám vše zdůvodňoval. 

Uvedu jeden malý příklad. Jako dosud, touhou po racionálním zdůvodnění nezatížené děti, jsme dokázali obdivovat zelený rybník, jehož voda připomínala tak krásnou smaragdovou barvu, jaká se jen tak nevidí. Dokonce se jeho hladina na sluníčku neskutečně krásně třpytila a připomínala nám snad tisíc malých tančících zrcadýlek. S tím, jak jsme však "odposlouchali" od okolí názory, že vlastně zelený rybník je jen neskutečně špinavý brčál, do kterého by nikdo neměl vejít, neboť ta špína, sinice, bahno a kdo ví co ještě je tak strašné, že bychom z toho mohli i onemocnět, změníme svůj pohled na tento rybník a z naší původní představy neskutečně krásného a zázračného místa se stane jen místo, kterému bychom se raději měli obloukem vyhnout.

To, jak myslíme, je utvářeno tím, jaké vjemy v našich životech vnímáme a přijímáme za správné. Avšak i tak může přijít chvíle, kdy si uvědomíme, že i když jsme doteď byli přesvědčeni, že zelený rybník není zkrátka nic hezkého, opět v něm můžeme jeho krásu spatřit. Můžeme to zkrátka udělat jednoduše tak, že se zkusíme oprostit od všech "nánosů", které jsme během života slepě přejímali. Není to moc jednoduché, protože když nás někdo něco naučil a my jste to přijali za prostý fakt, změnit najednou svůj pohled vyžaduje určitou vnitřní sílu. Avšak není to nemožné. Stačí jen chtít. Stačí se jen nebránit a nebát se podívat na věci z úplně jiného pohledu. 

Když má někdo utkvělé představy o tom, jak by jeho život měl vypadat, když má někdo představy o tom, jak by se měl chovat, protože přece tak je to správně, častokrát stejně narazí. Narazí na životní události, které mu budou nutně měnit směr jeho pohledu jinam. A i když nebude chtít přijmout jiný pohled na věc a změnit své myšlení, změnit své naučené chování, které doteď považoval za jediné správné, život mu stejně jen tak pokoj nedá. To, že máme představu, jak by náš život měl vypadat a jak bychom se správně měli chovat a zachovat je nakonec stejně pokořeno životními zkouškami, kterými musíme projít. A i když se třeba snažíme sebevíc držet všeho starého, co známe a považujeme za správné, přijdou události, které nás budou muset změnit. Budou muset změnit náš přístup, budou muset změnit náš úhel pohledu. Život už je takto zařízen. Když si za něčím pevně stojíme, jsme častokrát pokořováni a naše představy a postoje jsou bořeny. Nic se však nebojte. Musí to tak být. Jedině tak máme možnost růst a rozvíjet se. Jedině tímto způsobem můžeme opustit své postoje, názory, rigidní přístupy a jedině takto můžeme začít koukat na svět i jinýma očima. A právě díky tomuto se vyvíjíme. Díky těmto změnám naše duše nezůstává strnulá a nepružná. A když dokážeme změnit svůj pohled, dokážeme pak přijmout i jiné pohledy a postoje ostatních. A staneme se opět otevřenými.