Pocity

Znáte ten pocit, kdy zkrátka něco tušíte? Tušíte, jak se určitá událost odehrává či odehrála za oponou, tušíte, co ostatní asi prožívají či cítíte, jak věci nejspíš dopadnou? Pocity jsou nedílnou součástí nás samých. Jen někdo z nás však umí své pocity vyslyšet a brát je vážně.

Sama se ve svém životě setkávám s pocity, ať už dobrými, tak těmi horšími. Zažívám pocity při setkání s novými lidmi. Zažívám pocity, když mi někdo vypráví o své situaci. Zažívám pocity neustále. 

Snažím se svými pocity řídit a nepřehlížet je. Občas je to však těžké, když mi mé pocity naznačují opak toho, co bych chtěla. Nebo konkrétněji řečeno - co by chtělo mé ego.

Co však se mi děje hodně často - zažívám emoce ostatních. Nevím sama přesně jak, ale dokážu se vcítit do osoby, s níž komunikuji a pocítit, co prožívá, a jaké je její momentální emoční, psychické nastavení. Stejně tak někdy vnímám (i díky vesmírným zákonům), proč se konkrétní události dějí, co jim předcházelo a co bude následovat. Někdy je to hodně náročné v sobě všechno zpracovat, obzvlášť, když se dané záležitosti týkají někoho jiného, do jehož života nemám co zasahovat. Zvláště těžké je to v případech, kdy vnímám, jakým (negativním) směrem se bude celá záležitost ubírat.

Jako hodně citlivý člověk, jsem dost vnímavá na okolní energie. Kdysi, když jsem byla relativně dítě, měla jsem ráda nakupování v nákupních centrech. Dnes, při pobytu s mnoha lidmi na jednom místě, se cítím vyčerpanější a vyčerpanější. Tolik směsice růžných energií, co je kolem, mě poslední dobou neskutečně unavuje. Neboť tuto okolní energii do sebe přijímám. Neumím se proti tomu ještě pořádně bránit. Poté potřebuju být nějakou dobu sama a "dobít" se. Ano, citlivost, kterou jsem velkou část svého života vnímala jako svou slabost, je ve skutečnosti mým darem. Avšak i tento dar, jak vidíte, mi přináší hodně úskalí.

Vraťme se k pocitům.

Co však dělat s pocity, když vám někdo řekne svůj  příběh a vy cítíte, kde je pravda. Často si to necháme pro sebe, když nás o vysvětlení nebo pomoc daná osoba nežádá. Avšak, co kdyby jí názor mohl pomoci? A co dělat s pocity, kde vnímáte, že se osoba řítí čelně proti vlaku? Zastavit jí? To nelze. Každý z nás jde svou cestou, z níž uhne, jen když sám chce. Říci této osobě alespoň svůj názor? Je to možnost. Avšak u osoby, která je nám velmi blízká hrozí, že místo toho, abychom se stali jejími podporovateli v každé situaci pro níž se rozhodne, odeženeme ji od sebe. 

Sama se teď nacházím v situaci, kdy mám silný pocit, že osoba mi blízká směřuje čelem proti vlaku. Tato osoba se však touto cestou vydat chce. Nezastavím ji. Ano, jak jsem již říkala, člověk si sám musí nabít pořádně nos, aby pochopil. Žádné rady a doporučení nejsou nic platné, když o ně člověk nežádá. Neboť nepřinesou člověku skutečné poučení a naučení se nových věcí. Ale v situacích, kdy zkrátka tušíte, že není něco dobře, je to těžké. Je těžké nic nedělat a jen se koukat na příběh, který se před námi odehrává. Avšak pro tuto osobu tady můžeme zůstat a pomáhat ji v každé životní situaci, pro níž se rozhodne...když však o naší pomoc bude skutečně stát.

Jak poznáme, že jsme na špatné cestě? Je to cesta bez překážek.  Rosteme a sílíme cestou hrbolatou. Jedině tato cesta nám díky prožitým zkušenostem umožní růst a sílit.

Na základě našich pocitů můžeme vyslovit svůj názor, říci svou pravdu, avšak očekávání, že je někdo vyslyší, nechme stranou.