Pravda a integrita

Je pro nás pravda skutečně tak děsivá? Bojíme se, že když pohlédneme pravdě do očí, zasáhne nás na citlivém místě? A co víc. Jsme pravdiví sami k sobě? Nebo i před sebou máme tendenci si skutečnosti pozměňovat k obrazu svému? K takovému obrazu, který by se nám líbil. 

Mnoho z nás u určitých skutečností vnímá intuitivně, kde je pravda a kde není. Ale pokud se nám tato pravda nelíbí, chtěli bychom, aby vše bylo jinak, dokážeme si namluvit, že je vše zkrátka jinak. 

Každý z nás by měl být v prvé řadě pravdivý sám k sobě. Připustit si že něco zvládl, stejně tak jako nezvládl, nikoliv bojovat za to, aby ve světle ostatních vypadal líp. 

Ano, pravda je někdy bolestivá, ale pouze taková pravda nás dokáže posunout na cestě dál. Jedině pravda nám nemaže med kolem pusy, nenasazuje příliš růžové brýle. Pravda k nám přistupuje s tím, jak věci skutečně jsou.

Avšak každý máme svou pravdu. Co je pravdou pro jednoho, nemusí být pravdou pro druhého. Proto ohlížet se na názory ostatních, kteří své tvrzení považují za jediné pravdivé je jako odevzdat kus sebe někomu jinému.  Dobrovolně se vzdát svého přesvědčení, jen kvůli tomu, že nám určitou "pravdu" řekl ten či onen, zkrátka ničí naší osobnost, ničí naší vlastní autenticitu. Mnoho lidí vnímá např. autority (jako vládu apod.) za ty, kteří ví, kde přece pravda je. Že tito lidé zkrátka mají možnosti, jak zjistit pravdu. Proto jim pak lidé, vzdávající se své vlastní pravdy, tak slepě věří a zapomínají na to, že o tom, co je pravdivé se dozví sami v sobě. Dozví se to ze svých pocitů, ze svého vnímání, ze své intuice. Ale musí se nebát vyslechnout a vnímat sami sebe.

Pro mnoho lidí je pohodlnější, když jim zkrátka někdo řekne, kde pravda je. Co je pravdivé a co pravdivé není. Tito lidí jsou buď pohodlní nebo ustrašení sami ze sebe. Z toho, že přece oni sami by si snad nemohli myslet něco lepšího (pravdivějšího) než jiní. 

Slepé poslouchání pravd jiných a důvěřování jim nás odpoutává od nás samých. Všichni nejlépe víme, co pro nás je dobré a co není. Ve skutečnosti nikdo z nás nepotřebuje, aby mu jiný říkal, jak to je. Záleží však na nás, kam se přikloníme. Zdali začneme věřit sami sobě a svým pocitům a pravdám v nás zakotvených nebo zda vložíme svoji svobodu do rukou druhých. Do rukou těch, kteří za nás rozhodnou, protože prostě ví líp než my, kde pravda je a kde ne.

Každý z nás je však vyzýván, aby byl autentický především sám k sobě. Tudíž připustil si, že to co vnímá a jak to vnímá má nějaké opodstatnění a není to jen blud vytvořený jeho myslí. Každý z nás by měl opustit vše, co pro něj není autentické, všechny činnosti, všechny aktivity, které neodrážejí jeho nejvyšší záměry. Někdy je toto opuštění těžké, avšak když to zkusíme, může se tato naše situace uzdravit. Můžeme začít skutečně žít podle své vlastní pravdy a nemusíme ji hledat u jiných. 

Vždy, když se rozhodneme být sami k sobě pravdiví a upřímní, můžeme očekávat zázrak.