Strach skrytý v nás

Začíná to už v dětství. Upadneme na zem a začneme plakat. Bolí nás to. Avšak první, co uslyšíme je "nebreč, vždyť se nic nestalo, to přece nebolí". Ano, takto chtějí lidé ochránit své děti a vlastně jim říci, že to, co právě zažily nic není. Realita, která se na nás však odrazí později je taková, že začneme potlačovat své pocity, protože přece tak je to správně. Víme, že i když jsme spadli a bolelo nás to, bylo nám řečeno, že to přece nic není a že nás to nebolí a proto pochopíme, že je nejspíš žádoucí své skutečné pocity zakrýt a tvářit se za každou cenu jako hrdinové. Pochopíme, že to co sice skutečně cítíme, asi vlastně vůbec necítíme....To je co. 

Avšak abychom to nebrali jen z jedné strany. Samozřejmě negativně náš vývoj ovlivňuje i opačný extrém. Když dítě spadne a rozpláče se, neznamená to hned, že bychom jej měli půl hodiny utěšovat a 100x se ho ptát jestli už to nebolí a jestli je v pořádku....A nejlépe je se ho ještě po půl hodině (kdy už dávno na nějaký pád zapomnělo) zeptat, jak se vlastně cítí a jestli ještě skutečně nepociťuje bolest. Takto z dětí zase vychováváme osobnosti, které budou očekávat ve svých životech, že je lidi politují, že za ně někdo vyřeší kde co a že se zkrátka o ně někdo bude neustále starat. Jak asi všichni chápeme, tento přístup taky není zrovna tím nejvhodnějším.

A jak tedy nejlépe postupovat? Pokud se už dítěti něco stane, nechme ho vyjádřit své pocity, tj. nechme ho pobrečet (i když Vás to už strašně znervózňuje či přímo rozčiluje) - ano, rodičovství je o veeeéélké trpělivosti. Nechme dítě přiznat si své vlastní pocity a ty taky projevit. Ale také když vidíme, že už nějakou dobu trvající pláč je spíše už jen hraný a tzv. volající o pozornost, zasáhněme. 

 A proč o tom všem píšu. V naší společnosti často převládalo smýšlení, že projevit své skutečné pocity není žádoucí, není vhodné. To, že se v metru rozpláče dítě, to ještě pochopíme (dítě se ještě úplně nesnaží potlačit své pocity), avšak kdyby se v tomto stejném metru rozplakal dospělý člověk, stane se středem pozornosti. Protože to se přece jen tak nevidí. To se přece normálně nedělá. Dospělý a dovolí se na veřejnosti plakat. Jak to, že to nevydržel nenechal si to až na místo, kde ho nikdo neuvidí? Jak to, že nenašel v sobě sílu se popřít?

Malé chlapce v dětství rodiče většinou učí, že chlapi přece nebrečí a nejlépe by se vlastně měli tvářit hrdinsky, když je v jejich životech něco raní. Zkrátka by svou bolest neměli vůbec dávat najevo. Nejlépe by svou bolest neměli ani cítit. Muži přece musí být silní, odvážní, bojovní a projev jejich skutečných pocitů a emocí není vůbec žádoucí. Skoro se bere jako slabost. A takto plyneme životem, muži se učí být silnými a schopnými vždy všechno ustát.

Do této "pasti" se však může chytnout kdokoliv z nás. Získáme pocit, že jediný způsob jak v tomto životě "přežít" je uzavřít se vůči všem pocitům a emocím. A to proto, abychom nebyli znovu zraněni. Abychom nedali najevo svou "slabost", abychom neukázali, že nejsme tak silní, jak si o nás ostatní myslí. Že nejsme takoví supermani, za které nás ostatní mají. A co víc, ještě horší je si tento stav přiznat sami před sebou, Přiznat si své skutečné pocity a to, že zkrátka vůbec nějaké máme. Přiznat si to, že nejsme nezlomní, přiznat si to, že není pravda, že nás žádná situace v našich životech nemůže zlomit. Být upřímný sám k sobě je snad mnohem těžší, než být upřímný k ostatním. Máme tendenci popírat to, co cítíme.

A co tedy častokrát uděláme. Zatvrdíme se. Staneme se kusem ledu, stáváme se ztuhlými. Avšak jediná cesta jak tento led rozpustit, je přiznat sám sobě své pocity a poté je přiznat i ostatním. Začít plakat třeba právě v metru a nechat tak veškerou svou vnitřní bolest odejít. Už ji v sobě přece nechceme dále mít. Tíží nás tam. Propusťme ji tím, že si ji přiznáme. Strach z toho, že budeme zraněni, když vyjádříme, co skutečně cítíme, pramení jen z naší nelásky k sobě samému. Nebojme se, že budeme opět zraněni, když se vůči svým skutečným pocitům otevřeme. Ano, možná to chce odvahu, ale přiznáním si toho, co skutečně pociťujeme, se nám nesmírně uleví. A hlavně projevíme tím lásku sami k sobě. Protože nikdy nemůžeme skutečně milovat ostatní pokud nemilujeme sami sebe - nikdy totiž nemůžeme ze sebe dát ostatním to, co sami nemáme.