Svět se mění a my s ním

Bylo nebylo, jednoho krásného dne byla naše Země už tak unavená a vyčerpaná, že si řekla - dost! Takhle už to dál nejde. Řekla si, že už ji nemůžeme více huntovat a více zneužívat, aniž by to mělo nějaký dopad. Přišla chvíle se ohlédnout za vším, co jsme tady působili a na co jsme ohledy nebrali. Přišel okamžik, abychom si uvědomili, že skutečnost, kdy už skoro neznáme sníh v zimě, kdy nám vysychají řeky a kdy nás trápí sucha, se neděje jen  tak.

Stejně tak jako jsme si nevážili naši přírody, jsme si postupně přestávali vážit sami sebe. Začali jsme se ohlížet na materiálno, které se pro nás stávalo čím dál podstatnějším a důležitějším. Začínali jsme se štvát za honosnými tituly, protože prostě jen díky nim můžeme být v tomto světě někdo, že. Začínali jsme ztrácet skutečnou tvář, pod maskou něčeho lepšího, co nám můžou přinést jen hmotné statky. Zcela jsme zapomněli na to, abychom dělali to, po čem skutečně vnitřně svobodně toužíme. Namísto toho jsme se hnali za hmotným, finančně stabilním a materiálním bohatstvím. Skutečné hodnoty na nichž tak záleží, byly zcela potlačeny.

Bylo nezbytné aby tato doba přišla. Aby s touto "krizovou" dobou přišla změna tohoto světa. Abychom zase poznali, jaké je to v zimě zažít a užít si sníh, jaké je to vidět modré nebe a ne jen šedý opar na obloze. Jaké je to, když je příroda úrodná a svěží. Jaké je to, když v řece skutečně teče voda. Stejně tak bylo nutné nás samotné postavit před zrcadlo a pohlédnout do něj. Vidět, že nejsme "paní doktorky, páni doktoři, páni inženýři" atd., ale že jsme zcela někým jiným. Že jsme osoby, jimiž největšími charakteristikami nejsou jen tituly a stavy finančního konta, případně model vozidla v garáži, ale že nás charakterizuje zcela něco jiného. A vím o čem mluvím, sama mám doktorský titul. Charakterizuje nás to, jak umíme být upřímní k sobě samým a k ostatním, jaké máme pochopení pro činy ostatních, jak umíme odpouštět, jak se umíme radovat z úplných maličkostí, jak můžeme vidět radost ve věcech, kterých bychom si dříve ani nevšimli.

Tato NE MOC, která se ve světě objevila (nazývaná jako koronavirus) nás má ve skutečnost zachránit a vrátit ke skutečným hodnotám života. Tato NE MOC (neboli situace, kdy nemáme moc nad sebou, ale odevzdáváme jí do rukou jiných lidí, elit, vlád, kterým věříme) nás má vést k tomu, abychom skutečně viděli, že v životě jsou podstatné zcela jiné věci, než honby za poklady. Protože teprve když si uvědomíme, že lepší život si může každý z nás udělat sám kdykoliv se mu zamane, pak zvítězíme. Záleží jen na nás jestli se necháme stáhnout dolů a odevzdáme svou MOC dobrovolně někomu jinému, nebo zda si budeme věřit a nenecháme se už zastrašovat tím, co nám kdo říká ohledně toho, jak by to, či ono mělo být.

Ti, kdo zaměří svou pozornost k tomuto světu, mohou vidět již teď náznaky malých krůčků zlepšování - množství letadel přestalo létat, postřiků ubylo a v zimě začal sněžit sníh a přes rok zase pršet. Nebe se barví do tak krásných barev, které tady nepamatujeme. Zmizelo sucho, řeky jsou plné vody a příroda se pomalu regeneruje. Stejně tak lidé si začínají více uvědomovat, na jakých skutečných hodnotách záleží - na zdraví, rodině, lásce k ostatním a na zcela třeba i nepatrných drobných maličkostech, které nás činí skutečně šťastnými.

Přijměme proto toto období, jako období restartu, kdy jsou všechny nefunkční systémy mazány a postupně rušeny. Přijměme toto období s vděkem, protože jen díky němu můžeme naším potomkům dopřát, aby zažili pravé hodnoty, na nichž záleží.