Umění říkat NE

Říci ne na jakoukoliv prosbu, požadavek či radu je někdy složitější než se zdá. Mnoho z nás nemá s asertivitou problém a skutečně dokáže říci své NE na vše, co nechce. Někteří z nás však s asertivitou bojují dodnes.

Častokrát je to právě z toho důvodu, že nám už jako malým dětem vštěpovali, co je dobré a co není. Říkali nám, co se sluší dělat a co se nesluší. Náš vlastní hlas byl potlačen. Jako děti jsme důvěřovali svým nejbližším, neboť jsme věřili v dobro. Věřili a důvěřovali jsme jim, protože kdo jiný než oni by právě věděl, co je pro nás správné a co ne. Co je dobré a co ne. 

Avšak léta plynou a my rosteme. Odmala nám byly vštěpovány hodnoty, které jsme přebírali a přijímali za své. Nevědomě jsme tak přebírali veškeré vzorce chování od svých blízkých.

I když vyrosteme a začneme si vytvářet názory na svět, nevnímáme, že naše názory jsou převzaté od našich nejbližších, kteří nás jimi učili. Myslíme si, jak jsme již samostatní a schopni sami o svém životě rozhodovat, protože dokážeme poznat hodnoty světa a odlišit dobro od zla, avšak už si neuvědomujeme, že to, jak svět vnímáme je hluboce zakořeněno v nás - skrze naučené podvědomé vzorce chování.

Tehdy, když nás v mládí učili, co je dobré a co dobré není - podvědomě jsme tyto názory převzali a zapsaly se do nás. Avšak teď nám již třeba vůbec neslouží, naopak nás brzdí, ne-li úplně zastavují či paralyzují. Již se snažíme poslouchat sami sebe, hlas své duše (srdce), co by chtěla a co ne, avšak skrze to, co vnímáme že je správné a co není, častokrát sami sebe potlačujeme.

Toto v nás může vzbudit obavu vyjádřit svůj skutečný názor. Obavu, nechat zaznít svůj skutečný hlas. Častokrát proto neumíme říci na určité věci a požadavky NE. Bojíme se nechat zaznít svůj skutečný hlas. Protože, aniž bychom si to teď nějak uvědomovali, již od dětství někdo za nás vyjádřil náš názor. Řekli za nás, co je správné a co ne. Jak máme správně uvažovat a jak ne. Vštěpili nám jejich názory a myšlenky, které jsme jako důvěřivé děti tak rychle přebíraly.

Avšak když si sami nyní uvědomíme, že to, co se po nás požaduje, není skutečně tím, co bychom chtěli, jsme na nejlepší cestě sami k sobě.

Přestože se od nás bude očekávat, že se zachováme tak či onak, protože prostě tak je to přece "správně", řekněme už své NE. Nebojme se vyjít z ulity, která nás sice dlouho chránila, ale zároveň nám neumožnila podívat se na svět ze své vlastní perspektivy. Ze svého vlastního nitra.

Když zkrátka okolí po nás něco vyžaduje a předpokládá, že se zachováme tak nebo onak, nenechme se tím zastrašit. Nebojme se už víc vyjádřit svůj názor - nebojme se být asertivní. Dovolme si být sami sebou a ne někým jiným. Nebuďme pořád někým, kým skutečně nejsme. Ano, není to zprvu vůbec jednoduché, dostat se do své vlastní síly. Ale věřím, že jsme toho všichni schopni. Dříve či později nás volání naší duše dožene a budeme muset svůj hlas vyjádřit. 

A proto nebojme se být skutečně takoví, jací jsme. Nebojme se cítit to, co skutečně cítíme. Nechme zaznít své NE na vše, co nechceme. Nedělejme určité věci jen proto, protože se to po nás prostě očekává. Vyjádřeme sami sebe. Nenechme už dále, aby okolí mluvilo za nás skrze nás - protože to, co nám bylo vštěpováno a co nás učili - to nejsme skutečně my, to jsou oni. Zaposlouchejme se sami do sebe, zaposlouchejme se do toho, co skutečně chceme. 

Nebojme se, že někoho zraníme, když mu řekneme svůj skutečný názor. Jedině tak mu řekneme pravdu a nebudeme ho tahat za nos. Dovolme svým pocitů, být skutečně projeveny - už je více nepotlačovat. 

Nechme všichni zaznít své NE přesně tam, kde to tak cítíme. Uleví se nám a ostatní to přijmou. Pokud by to nepřijali, víme, že za to nestáli.  Nepotřebujeme mít kolem sebe někoho, kdo nám nedovolí být sám sebou. 

Tak hurá do toho - nechme zaznít svůj skutečný hlas!!!