Umírání

Život je koloběh neustálého zrození a neustálého umírání. Všichni o tom víme, jen to sami třeba vidět nechceme. Nechceme si připustit umírání. Avšak vše, co se tady na naší planetě zrodí, musí jednou odejít. 

Vše je vedeno od narození až po smrt. A to nejen ve fyzickém smyslu. Naše myšlenky se rodí stejně tak, jako umírají. Naše inspirace se rodí, ale také někdy nenávratně zmizí. Každý tímto koloběhem procházíme. Když dojdeme do určitého bodu, odkud dál cesta nevede, nastal její konec. Konec této cesty je někdy bolestivý, ale vždy značí předzvěst nového počátku. Když už naše cesta nikam nevede, je jasné, že musíme jít cestou jinou. Protože po každém konci přijde opět začátek něčeho nového. 

Mnoho lidí se obává smrti. Je jasné, že pro člověka, který je plně přítomný ve fyzickém světě a ani si nedokáže představit určitý přesah tohoto světa, je fyzická ztráta velmi bolestivá a těžko se s ní srovnává. Pokud již víme, že smrtí nic nekončí, může být pro nás fyzická ztráta stejně bolestivá, avšak dokážeme ji lépe pochopit. Dokážeme se s ní snáze vyrovnat. Každý jsme se tady jednou narodili a jednou taky zemřeme. Plán naší duše je zkrátka pevně dán. Snažme se proto vychutnávat dobu, kdy jsme tady stále přítomni, vychutnávejme si vše, co život nabízí. Užijme si našeho života plnými doušky. Neustále uvažovat nad případným koncem nám jen ubírá energii, kterou bychom měli vložit do života samotného. Nezaobírejme se neustále tím, co se stane, když se stane, nebo co by se stalo, kdyby se stalo. Vždyť neustále obavy a strachy z možného konce nám dávají černou clonu před oči. Přes tuto tmu nemůžeme vidět světlo, které venku právě tak jasně září. 

Je jisté, že vše, co jednou začalo, taky jednou skončí. Vše má své důvody, proč tomu tak je. Snažme si užívat proto chvíle, mezi těmito dvěma body. Snažme si vychutnávat život, který je jako melodie. Jednou smutná, pomalá, jindy veselá a rychlá. Vytvořme z našeho života krásou symfonii. Nezaobírejme se našimi strachy a obavami ze smrti, z toho, co bude zítra, z toho, co bude za delší čas. Koukněme ven z okna. Vždyť té krásy chceme být snad všichni přítomni. Věřme, že vše, co nás právě sráží na kolena, vše, co nás pozastavuje, vše, co nám odebírá sílu se tady děje jen pro nás k našemu dobru. A to právě k tomu, abychom už konečně otevřeli oči a všimli si, že ještě stále žijeme. Ještě jsme přece neumřeli, tak vykročme do našeho života a užívejme si ho, co to jen dá. S nastalými příznivými či těmi méně příznivými okolnostmi se popereme cestou. Všichni to zvládneme, když se nebudeme bát o svůj život. Všichni to zvládneme, když se smíříme s tím, že tak stejně, jak jsme se sem narodili, jednou zemřeme. Samozřejmě je toto smíření jednodušší, když už víme, že smrtí nic nekončí. Užívejme si však tu dobu, po kterou nám byl život tady na zemi vyměřen. Užívejme si tento čas a naplňme ho radostí a hravostí. 

Protože, když jsme se už jednou narodili, tak svůj vyměřený čas nepromarněme!!!