Vina a její projev v sobě

Je brzy ráno, nebo spíš ještě noc a já jdu psát tento článek. Je to článek o osobní vině. Je to článek o tom, jak dokážeme sami sebe podvědomě vinit natolik, že nás to až ničí, někdy nás to doslova zničí.

Nějakou dobu už vím, že potřebuji vyřešit nějaké své staré věci z minulosti, které se teď hodně silně ozývaly v projevech na mém fyzickém těle. Můj problém byl ale, že jsem ale skutečně nevěděla, kde tyto problémy vznikly a nemohla jsem se tak dopátrat ke kořenům mých fyzických nepříjemností. Dnes v noci jsem prosila o to, aby mi bylo ukázáno, odkud mé potíže jsou. A ono mi to fakticky bylo ve snu ukázáno. 

Zdál se mi sen, sen, kdy jsem si měla brát muže, kterého jsem skoro neznala, měla jsem si brát muže, ke kterému jsem necítila lásku. Měla to být tzv. svatba z rozumu. Chtěly to tak naše rodiny. Naše rodiny měly už vše připravené a nachystané a svatba měla být za jeden den.  V tom snu byl se mnou nějaký průvodce, průvodce, který mi povídal o lásce a o tom, co to láska je. Věděla jsem, že má svatba, která má být už zítra, není rozhodně projevem lásky. Věděla jsem, že svatba, která má zítra proběhnout není z lásky, ale z rozumu. Vnitřně jsem zápolila s tím, co teď? Vše je už nachystané, vše je už připravené a já nemůžu jen tak zrušit svatbu? Co by si o mě všichni pomysleli? Můj průvodce ve snu mi znovu začal říkat o lásce a pověděl mi, že je zcela bezpečné žít v lásce. A tak jsem popadla telefón a rozhodla se svému snovému snoubenci zavolat. Vzal telefon a začala jsem mu říkat o tom, co je to láska. Už z toho, co jsem říkala, pochopil, že toto mezi námi rozhodně není. Později jsem mu řekla, že si ho skutečně nemůžu vít, protože ho nemiluju..... rozplakal se.

A tímto můj sen skončil.

A jaký tento sen měl pro mě poselství? Obrovské. Ba co víc, asi to největší v mém životě.

Teď je srpen roku 2023, je to přesně 5 let, co jsem zrušila měsíc před konáním svatbu. Svatbu s mužem, kterého jsem si měla brát a s nímž mám dceru. Je to přesně 5 let, co jsem si teprve teď uvědomila, jak moc jsem se vnitřně trestala za to, co jsem udělala.

Tehdy, před pěti lety jsem měla velký strach, měla jsem obrovský strach, co budu dělat. Věděla jsem, že se  termín svatby blíží, ale že já muže, kterého si mám brát, vůbec nemiluju. Věděla jsem, že pokud si ho vezmu, asi to nepřežiju - vnitřně, psychicky. Nevěděla jsem však, jak z této situace ven. Já vůbec nevěděla, co dělat. Až mi to jednou došlo, že pokud svatbu nezruším a vezmu si ho, bude to můj konec.  A tak si vzpomínám na ten srpnový den, kdy jsem se vracela za ním do Prahy, abych mu řekla, že si ho vzít nemůžu, že to prostě nejde. Byl to pro mě snad ten nejtěžší zážitek v životě. Vím, že všichni andělé stáli při mě, avšak ta doba, kdy jsem seděla v parku na lavičce a čekala, až bude moci přijít z práce a já mu to povím, plynula snad nejpomaleji vůbec. Tento zážitek mě hodně poznamenal.  Sebrala jsem odvahu a poslední zbytky síly a pověděla mu to. Bylo to, jako když umíráte, jste na pokraji všech sil a vaše jediná záchrana, jak ještě zkusit přežít, je mu to už říct. Totálně pustit všechno - všechny hodnoty, co v sobě mám a totálně se vzdát. Pocitově to bylo pro mě, jako postavit se před střelce a vzdát se mu - očekávat kulku, přesto doufat, že toto je jediná možnost na záchranu.

A tak se to stalo, svatbu jsem zrušila a od přítele odešla.

Nicméně až teď po pěti letech začínám chápat, co jsem tehdy ještě neviděla. Začínám vidět důvod, proč se má duše teď tak moc skrze fyzické tělo ozývá o vyřešení tohoto emočního traumatu. Je to z důvodu viny. Naše duše s námi vždy hovoří skrze fyzické tělo, tudíž cokoliv, co se nám na těle a v těle děje, je jen projev jazyka duše, který s námi chce komunikovat. Často však ještě tento jazyk neznáme a tak projevům na lidském těle nerozumíme. Teprve díky tomuto snu jsem mohla obrátit pozornost do sebe a pochopit, jak moc jsem si roky dávala podvědomě za vinu to, že jsem zklamala rodiče, rodiny, že jsem zkrátka nebyla za tu, za kterou mě měli. Takto jsem se vnímala vnitřně na podvědomé úrovni, tzn. že ve vědomí jsem to potlačila a nechala být. Teprve nyní, když má duše už nutně volala SOS po vyřešení tohoto emočního traumatu jsem pochopila, co jsem pochopit měla.

Vinila jsem se, že jsem nebyla dostatečně silná, že jsem to nezvládla. Vinila jsem se z toho, že sem všechny zklamala. Vinila jsem se z toho, že jsem nebyla už tou hodnou holkou, za kterou mě všichni měli. A proč? Protože jsem se tak moc neměla ráda, protože jsem nevěděla kým jsem. Protože jsem se odpojovala od svého fyzického těla a neviděla své tělo jako součást mě. Popírala jsem sama sebe, má sebehodnota byla nulová. Mé sebevědomí a sebeuvědomnění bylo nulové. A co mi teď došlo nejvíc? Že já pouze neviděla tohoto, kým jsem. To, co jsem dělala, byl silný projev agrese vůči mě samotné - nenáviděla jsem se za to, že jsem všechny zklamala. Měla jsem v sobě tak moc nevyřešené posuzování - sebeposuzování a sebehodnocení, že jsem přes tyto programy neviděla, kým skutečně jsem. A tak se projevil můj projev agrese vůči mě samotné - tj. agrese vůči bohu ve mě a to je ta největší sebedestrukční energie vůbec. Odvážím se říci, že neexistuje více sebedestrukční energie, než je energie agrese vůči sobě samému. A odkud tyto mé programy sebehodnocení, posuzování a sebenepřijetí pramenily? No přece z dětství. Jsou to naše zraněné vnitřní děti. Ale k tomu zase příště. A jak lze tyto své programy uzdravit? No přece projevem lásky k sobě, k tomu bohu v nás. Vše je možné uzdravit, avšak pouze z pozice lásky, nikoliv z pozice oběti.

Teprve teď chápu, co vše naše energeticky potlačená traumata dokáží způsobit. Teprve teď chápu, jak pocit viny za to, co jsme  životě udělali, nás dokáže někdy až fyzicky zničit. 

Ale je třeba si uvědomit, že naše nesnáze se zdravím jsou jen projevem jazyka naší duše, který tak moc volá po vyřešení. Je to hlas naší duše, který se ozývá, aby nám dal vědět, že jsme něco v životě špatně pochopili, že něco není tak, jak myslíme. 

A proto přeji nám všem, abychom poslouchali hlas své duše, který tak moc volá po vyslyšení.