Víš, kdo ve skutečnosti jsi?

Víš kdo ve skutečnosti jsi? Kým si myslíš, že jsi? A jsi to skutečně ty nebo je to jen tvá představa o tobě samém, kterou ti vštěpili ostatní? Já už vím přesně proč jsem jaká jsem a dokonce už i to, kým jsem. Vím, proč si má duše vybrala tyto zážitky a lekce v mém životě, kterými jsem si prošla a kterými si procházím.

Přesně vím, jak jsem se dostala k tomu, že jsem chtěla být právničkou. V naší rodině nikdy nikdo široko daleko právníkem nebyl. Jak mě to tedy napadlo? Jednoduše. Jako malé dítě jsem slyšela, že právníci a doktoři se mají dobře. Že ti jsou spokojení a můžou si užívat života plnými doušky. Toto sdělení se do mně zapsalo. Přestože jsem se měla v dětství dobře, viděla jsem své příbuzné, jak počítají každou korunu. A to mě hnalo k tomu být svobodnější, lepší a úspěšnější. Navíc jako zrozence ve znamení Vah, mě pořád táhla touha po spravedlnosti a vše pro mě tehdy ještě "nespravedlivé" ve mě vzbuzovalo nějakou vnitřní nutnost a touhu jednat. Konat. Ve škole jsem žádné problémy neměla, naopak. Někdo by mě nazval třeba i šprtem:-). Chtěla jsem být lepší a lepší, chtěla jsem dojít dál, co nejdál. A mé okolí vidělo, že jsem jedničkář, sem tam nějaká dvojka nehrála velkou roli. Začali mě také brát, jako tu holku, která s učením problémy nemá, daří se jí, je celkem chytrá. Dávali mi to znát. Jenže uvnitř mě vůbec nebylo to, co ve mě viděli ostatní. Oni viděli holku, která si prochází životem snadno a lehce bez větších obtíží. Já byla vevnitř ale hrozně malá a strašně ustrašená. To, že ve mě začali vidět jedničkářku mě, začalo tlačit k tomu, že tou jedničkářkou být zkrátka mám. A tak jsem nechtěla nenaplnit jejich očekávání, případně jejich očekávání zklamat. Ano, byla jsem ta hodná, chytrá holka. Ovšem dnes už vím, že toto vše bylo jen v mé mysli. Okolí mělo třeba jakýkoliv jiný názor, a to, že bych hodnou holkou a jedničkářkou nebyla, by nezměnilo skutečnost, že by mě přestali mít rádi. Já jim o sobě však dávala obraz, který jsem chtěla, aby o mě měli. A ten jsem pod sílou očekávání uznání, že jsem dobrá a že za něco stojím chtěla uchovat. Bylo to mým nízkým sebevědomím. Mé sebevědomí bylo vlastně nulové. Nevěřila jsem sama sobě a už vůbec jsem nevěděla ani to, kým jsem. Já jsem však ani nevěděla, že nevím kým jsem. To, co jsem vnímala v mém okolí, mě formovalo a vytvořilo tak představu o mě samotné. To, že bych dostala špatnou známku nebylo vůbec zklamáním pro mé okolí - ti by mě podpořili v tom, že je to dobré a že se nic nestalo. Bylo by to ale zklamání pro mne samotnou. Dalo by mi to o mě představu o tom, že nejsem tak dobrá, že nedokážu všechno, co bych chtěla, že jsem se málo snažila, atd. A tak jsem po většinu života zapomněla na to, kým skutečně jsem. Neviděla jsem se skutečně takovou, jaká jsem. Nepřijímala jsem se takovou, jaká jsem byla. Chtěla jsem být někým jiným, někým bezchybným. Někým dokonalým. Záleželo mi na tom, co si o mě kdo myslí. Proč? No protože mé sebevědomí a sebeúcta byla nicotná. Já samotná taková jaká jsem, jsem se neměla odvahu po většinu života projevit.

A pak přišlo období, kdy mě životní lekce a události v mém životě vedly k tomu, že jsem stále víc a víc popírala to kým ve skutečnosti jsem a to až tak silně, že jsem neměla jinou možnost než si vybrat změnu svého života a dovolit si se ukázat v mém skutečném obraze a světle, už bez hraní si na někoho, kdo je lepší a kdo naplňuje očekávání ostatních, anebo pokračovat ve svém životě takovém, jaký jsem ho do té doby vedla. To však s tím, že jsem věděla, že bych zcela musela dále popírat sama sebe, a to by mě vedlo jen k jednomu - k antidepresivům. Takže jsem došla do období, kdy jsem si mohla vybrat - budu nadále pokračovat ve svém životě takovém, jaký jsem ho do té doby vedla s tím, že budu zobat léky, abych to psychicky nějak ustála anebo něco změním a to i s tím rizikem, že zbořím všechny obrazy mého okolí, které o mě do té doby měli? Bylo to těžké rozhodování. Bylo těžké rozhodnout se pro to, ukázat se skutečně taková jaká jsem. Bylo to  pro mě těžké v tom, že jsem věděla, že to, co si všichni o mě mysleli do té doby, zničím. Že to, kým si mysleli, že jsem, zbořím jako domeček z karet. Byla to bomba, byla to pecka. Avšak víš co jsem zjistila? Že mé okolí změnu mého života přijalo celkem v klidu, ano otřesy byly, ale rozhodně né takové, jaké jsem si ve svých scénářích představovala. A víš co jsem zjistila? Vše bylo jen v mé mysli. Mé představy o tom, co si kdo o mě myslí, za jakou mě kdo považuje jsem si utvářela pouze já v mé mysli. Tak moc jsem si vytvořila představu toho, že je důležité, jak v očích druhých vypadám, že mě ani nenapadlo se zamyslet, jestli jim na tom skutečně záleží....A tak jsem poznala, že i když jsem svůj život změnila, okolí mě nepřestalo mít rádo, nezřeklo se mě, nepřestalo mě podporovat. Ano, bylo zprvu v šoku. Avšak naše pouta zůstala zachována, přestože jsem se zcela změnila. To mě vedlo k velkému poznání. Veškeré hranice, bariéry, zákazy a příkazy, které v životě máme, si vytváříme jen my sami. Je to naše mysl a naše ego, které posloucháme víc, než svou duši.

A tak tato změna mého vnímání sama sebe, odstartovala můj nový život za sebepoznáním, za sebepřijetím, za sebehodnotou a sebevědomím. Díky tomu všemu už vím kým skutečně jsem a to, co si o mě myslí druzí je mi už zcela jedno. Připadá ti to moc tvrdé? Třeba. Ale jedině tato cesta tě dovede k tomu, co je nejpodstatnější - k víře v sebe sama k pochopení toho, že nikdo jiný za tebe tvůj život nežije a žít nebude. Jedině když si dovolíš se přijmout a mít se rád skutečně takový, jaký jsi, teprve pak poznáš to, kým skutečně jsi. Poznáš sám sebe.