Žijme vědomý (zdravý) život 

Během života se každý z nás setká se situacemi, které jej zpomalí, případně úplně zastaví. Jednou z těchto událostí může být i nemoc. Jedeme naplno, snažíme se stihnout co nejvíc věcí, až pak najednou naše tělo řekne - už dost! První mírné náznaky přicházející nemoci se mnozí z nás snaží nebrat v potaz a třeba je i doslova ignorovat. Tělo se však nedá obelstít naší myslí. Když mu nedopřejeme potřebný odpočinek, onemocní. (V globálním kontextu můžeme tuto záležitost pozorovat dnes již celosvětově). 

Zajímavá otázka však je, proč naše tělo onemocní. Ano existuje zde samozřejmě čistě materialistická představa, že člověk někde chytil bacil, tak onemocněl, nebo že někde škobrtnul a zlomil si tak nohu apod. Nicméně, pokud Vám alespoň někdy v životě Vaše intuice naznačovala, že nemoc může mít příčinu i v "neviditelném" světě, pak by nebylo na škodu to trošku prozkoumat blíž, no ne :-) ?

Jak jste u mě mohli sledovat dřív, životní zkušenosti mě naučily jednomu. A to tomu, že vše má svojí příčinu a následek. Sama ze své osobní zkušenosti vím, že nemoci se neobjevují jen tak. Věřím, že zde existuje jedna skupina nemocí, které pocházejí z emocí. Lidé v dnešním světě jsou zvyklí jet na plný plyn, protože prostě musí, aby si např. zajistili zázemí, po němž touží. A touží mít stále víc a víc. Avšak naše tělo je poslední možností, jak nám naše duše může naznačit, že takhle už dál ne. Mnozí z nás nejsou dopředu schopni poznat, že ve svém životě právě nepostupují v souladu se svou duší. A ta mu to dá právě proto najevo nemocí. 

V mém případě to byla dokonalá ukázka toho, že když se ve svém životě bojím pohnout a něco změnit, tak jsem přestala chodit. A to abych skutečně viděla, jaké to je, když neposlouchám svůj vnitřní hlas. Nejprve mne začaly pobolívat nohy a pak jednoho dne jsem nebyla schopna vsát z postele vůbec. Ale vůbec. Nebyla jsem schopna ani pohnout prsty na nohou. Nohy jsem vůbec necítila. Ta bezmoc Vás totálně paralyzuje. Život je velkou školou. Začala jsem poznávat, především sama na sobě, jak mé emoce ovlivňují mé zdraví. Trvalo mi dlouho, než jsem si všechny spojitosti dala dohromady a stále ještě mám co objevovat, ale dnes jsem za toto poznání vděčná.

Samostatnou kapitolou jsou nemoci našich dětí. Neboť právě děti v nejmladším věku na sebe nevědomě přebírají zátěž rodičů. Tudíž je-li dítě často nemocné, je třeba zjišťovat příčiny i v jeho rodině. Jsou-li rodiče s něčím hodně nespokojeni, fyzicky se to projeví právě jako první na dítěti.

Především bychom si měli uvědomit, že tyto nemoci jsou naším darem, darem proto, abychom si konečně uvědomili, že někde nepostupujeme v souladu sami se sebou. 

Rovněž existují další skupiny nemocí, např. nemoci, které máme vrozené - avšak ani u těchto to není jen tak. Záleží samozřejmě případ od případu, ale tyto nemoci jsou spojené např. s naším rodem a rodovými zatíženími, minulými životy nebo aniž bychom si to uvědomili, rozhodli jsme se je ještě před narozením mít, a to abychom např. byli učiteli a naučili naše blízké či přímo sami sebe určité pokoře či vzdání se pýchy a nebo naopak získání sebedůvěry.

Mějme proto rádi své nemoci, protože jen ty nám ukazují směr, který nám nesvědčí a kterým jdeme špatně. Samozřejmě máme svobodnou volbu se rozhodnout, zdali naše tělo poslechneme a zkusíme svůj postoj změnit, nebo budeme své tělo jen tlumit léky a věřit, že tím je vše vyřízeno.

A ještě vsuvka k současné situaci. Mnoho lidí trápí strach, strach o to, že onemocní, nebo že někoho nakazí apod. Jedno je společné - strach. Strach je velkým spouštěčem různých nemocí. A jak jsem již řekla dříve, roli v tom hraje naše mysl. Sama vím, že vypnout mysl není jen tak a změnit své myšlení není vůbec jednoduchá věc. Ale už pouhá snaha o to, nenechat sobě vládnout své negativní myšlenky, je skvělým prvním krůčkem k lepším zítřkům.

Přeji nám všem hodně soucitu k sobě samým a především k naším pocitům, které formují i naše tělo.