Mnoho lidí je nejen dnes, v této době, omezeno ve styku s ostatními lidí. Nemožnost se setkávat, vídat se, nemožnost fyzicky ostatní lidi potkávat a dnes jen tak nepředstavitelné oslovení někoho na ulici (neboť se osoba častokrát hned zalekne, jestli na něj "neplivete" virus z nebezpečně blízké vzdálenosti), lidi separuje od společenského styku.

Dnešní doba je stále náročná. Každý z nás je už nejspíš unavený z neustálých opatření a nařízení. A jak můžeme vidět, situace graduje. Dosahuje svého vrcholu. Avšak s odkazem na mé předešlé články nás všechny prosím - nenechme se zastrašit. Vydržme. Když budeme silní sami v sobě, nic nás jen tak nezlomí.

Možná taky cítíte poslední dobou silný tlak. Tlak na nás v celé své síle. Ať se jedná už o společenský tlak se situací, která se už nějakou dobu odehrává a má dopad na nás všechny, tak tlak na nás samotné v jednotlivých konkrétních případech. Ano, toto období nebylo zrovna lehké, ale bylo tady z důvodu, aby nás posílilo. Vše, co...

Strach je to, co nás tahá dolů. Především vibračně. Když se nenecháme strachem ovládat, jen tak si na nás nějaké události, ve světě se odehrávající, nebo lidé na ostatní negativně působící, nepřijdou.

Je pro nás pravda skutečně tak děsivá? Bojíme se, že když pohlédneme pravdě do očí, zasáhne nás na citlivém místě? A co víc. Jsme pravdiví sami k sobě? Nebo i před sebou máme tendenci si skutečnosti pozměňovat k obrazu svému? K takovému obrazu, který by se nám líbil.

Co je to štěstí? Ví to někdo z nás? Pro někoho je štěstí, když je s lidmi, které má rád, pro jiného je štěstí dělat práci, která ho naplňuje, pro dalšího je štěstím uzdravení. Každý máme svojí představu o štěstí. Všichni si vždy přejeme hodně štěstí a toužíme po tom, abychom k němu skutečně došli.

V dnešní době je pro nás velmi náročné žít tady a teď, žít přítomným okamžikem. Život, který žijeme nám neustále dává do hlavy podněty, kterých bychom měli dosáhnout, co bychom měli dělat, co bychom chtěli mít, abychom se měli líp. Neustále se tak točíme v kruhu zaměřeném na naší budoucnost. Neustále uvažujeme, jak si něco zařídíme, jak něco...

Každá činnost, kterou se zabýváme má na nás vliv. Když sledujeme televizi, tak programy, na které koukáme, nás na podvědomé úrovni silně ovlivňují. Zprávy, které přijímáme, se do nás zapisují ať už na úrovni strachů a obav, nepochopení, odsouzení nebo naopak v nás podporují radost, smíření, naplnění a pochopení.

Život je koloběh neustálého zrození a neustálého umírání. Všichni o tom víme, jen to sami třeba vidět nechceme. Nechceme si připustit umírání. Avšak vše, co se tady na naší planetě zrodí, musí jednou odejít.

V každém z nás se nachází jak mužská, tak ženská energie. V každé fázi našeho života může u nás nastat doba, v níž nám dominuje jedna z těchto energií. K dominanci jedné těchto z energií nás mohou dovést životní zkušenosti, životní trable nebo úspěchy, výchova a společnost.

Všichni jdeme určitou osobní i kolektivní cestou. V našich životech se častokrát ocitáme na životních křižovatkách a musíme si vybrat směr, kterým se vydáme.

Taky se Vám stává, že o určité situaci míváte tušení jak se bude vyvíjet, jak dopadne, či co bylo její podstatou nebo příčinou? Naše intuice nám napovídá mnohé. Ovšem překážkou která jí stojí v cestě, je naše analytická mysl.

Každá rodina, z níž pocházíme nás formuje, učí a je nám vzorem (ať už kladným nebo záporným) pro náš další život. Jednou jsme se v určité rodině narodili a mělo to svůj význam. Vzorce chování která tato rodina s sebou nese, se postupně vpisují i do nás.

Tolik, co je na obloze hvězd, tolik je pomocníků vedle nás. Hvězdy tvoří souhvězdí, stejně jako lidé tvoří skupiny a shromažďující se centra pomoci. Často zapomínáme, že tady nejsme jen sami za sebe, naopak naše mise tady je dvojí. Mise, v níž má být každý nápomocen sám sobě a mise, kdy má být každý stejně tak nápomocen ostatním.

Jsme skutečně tak svobodní, jak si myslíme? Děláme, co se nám líbí, říkáme, co opravdu cítíme? Častokrát míváme pocit že svobodní jsme, avšak skutečnost je jiná. Bojíme se vyjádřit svůj názor - to proto, abychom někoho nezranili, někomu neublížili. Bojíme se dělat, co se nám líbí, protože přece, jak by na to ostatní pohlíželi - přece nemůžeme být...

Chtěli bychom létat, rádi bychom uskutečnili své tužby. Ale častokrát musíme projít zkouškou ohně, abychom došli ke svým snům. Není to nic jednoduchého - na cestě je nám házena spousta klacků pod nohy.

Představujeme si, jak bychom chtěli své přání uskutečnit. Častokrát si představujeme, jak by náš zhmotněný sen vypadal. V reálu však zažíváme něco jiného. I když si myslíme, že už víme, co bychom chtěli uskutečnit, nejde to tak hladce, jak bychom čekali. Častokrát jsme vedeni směrem, který nám přijde tak odlišný, od toho našeho vytouženého. Avšak i...

Častokrát se stává, že na něčem lpíme. Lpíme na našem majetku, financích, lpíme na věcech, které vlastníme. A proč? Protože máme strach, že o něco přijdeme, že budeme okradeni, že to, co bychom někomu dali, se nám nevrátí. Toto lpění a svírání si svého nám znemožňuje příchod nových věcí, které bychom mohli přijímat. Bez nádechu, nelze vydechnout.

Každý z nás někdy měl, má nebo bude mít sen. Sen o svém splněném přání. Přání, které by tak moc rád naplnil. Cesta za snem však nebývá mnohdy jednoduchá. Život nám hází pod nohy klacky. Ale hází je tam z jednoho důvodu. Abychom si skutečně uvědomili, zda sen, po němž tak toužíme, stojí skutečně za to. Neboli, zda onen sen, je naším skutečným snem. ...